Ten kruh tam nemá co dělat
Blok 1
Zatímco většina lezecké obce řešila svůj posun v rámci výkonnostních tříd a ti největší úderníci skalního řemesla se snažili ukázat, že právě jim patří místo v reprezentačním výběru, Vláďa Sochor na obojí kašlal. Tyhle záležitosti ho nebavilo řešit a raději lezl. „Zlepší se moje lezení, když budu někde zapsanej? Důležitý je, abych já z toho měl dobrej pocit,“ říkával.
Při lezení měl rád klid. Když se dotknul skály, život okolo jako by se vypnul. Utichlo cvrlikání ptáků a vytratilo se i šustění listí v korunách stromů. Zůstal jenom on – ve svém světě, kde vnímal každou nuanci pohybu a každičký vánek, který se ochomýtnul okolo pískovcových věží. Že jeho cesty patří mezi ty odvážné a zřídka opakované? Snad. Ale nikoliv proto, že by se Vláďa bezhlavě pouštěl do těch nejtěžších stěn. Nýbrž z důvodu docela opačného – o lezení hluboce přemýšlel a kolem některých svých cest chodil třeba i dva roky, než dílo zpečetil novým řádkem ve vrcholové knize.
Doba se měnila a mladá generace posouvala v sedmdesátých letech hranice, a to až téměř k mezím utopie. V podání Vládi Sochora to představovalo náročné lezení v osmém stupni obtížnosti, často pouze s jedním kruhem nebo také žádným. Vláďa preferoval přírodní jištění a mistrně ho využíval. Mnozí se pak podivovali a další ani nevěřili, že jsou jeho výstupy vůbec možné. I proto musel před skeptickými zraky oblastní vrcholové komise ještě jednou zdolat svou novou cestu na hruboskalskou Knihu. Dokonce i kruh vytloukl a znovu jej na své místo usadil. Ale stejně mu ji neuznali. A tak v průvodci najdeš cestu nazvanou Vláďova stěna za VIIIc bez autorství a s poznámkou: „První sportovní přelezení: Stanislav Šilhán, Miloslav Vinš, Miroslav Zvířecí, Vladimír Sochor.“ To jméno jí ovšem vybral Standa Šilhán.
Svůj poslední kruh osadil Vláďa Sochor na Liberecké věži, když mu bylo dvacet devět let. Pak lezl míň a míň, až s lezením skončil dočista. „Oženil jsem se. A tchyně mi řekla, že se nestarám o rodinu a že bych nejradši bydlel ve Skaláku v jeskyni.“ Když nemohl skalám dávat tolik co dřív, úroveň jeho lezení šla dolů, a tak v tom přestal vidět smysl. Navíc se mu zalíbilo lítání na padáku.
Potkali jsme se loni v září na parkovišti v Sedmihorkách. Sbíral jsem právě podklady pro reportáž o Skaláku a Bojsa mi Vláďu Sochora doporučil jako člověka, který má k tématu co říct. Na trávě ještě ležela rosa a nízké ranní slunce se snaživě prodíralo skrz koruny smrků, když se objevil menší chlapík v zelené košili a pantoflích. Pár otázek a na oběd jsem doma, prohnalo se mi hlavou. Stejně mě Bojsa upozorňoval, že Vláďa možná nebude příliš výřečný. Když jsme ale za pět hodin společně obešli celý Skalák, přičemž on povídal a povídal, bylo mi jasné, že nahrávka našeho rozhovoru nezůstane pouze v telefonu. Tak se, čtenáři, připrav: právě procházíme okolo kalného Smíchousova rybníku a já v rychlosti zapínám diktafon, na který jsem takhle za pochodu ještě nikdy nenahrával.
Blok 2
(Doufám, že tam bude něco slyšet.)
… tak brácha sestavil plán, co musíme přelízt. A tam bylo třeba dvacet dvojek, pak dvacet trojek a takhle systematicky my jsme postupovali.
Takže opravdu od těch úplných základů.
A až možná po půl roce jsme se dostali k pětkám. A to jsme se ještě neuměli ani navázat na lano. Do tý doby jsme se vázali na pletený padákový šňůry, který měl táta doma – asi ještě z vojny. Ty jsme si nějak omotali okolo sebe, na konci lana se udělal uzel a přes Haseneyku (železné karabiny značky Haseney – pozn. aut.) nebo hasičárnu jsme to propojili. Uzle, ty jsme vůbec neuměli. Až pak jednou jsme něco zkoušeli u Julie a nějací starší kluci když viděli, jak se navazujeme, tak se zhrozili a tehdy nás tam pod Julií naučili dračí smyčku. Takže od té doby jsem se uměl navázat.
Jinak jste si šmodrchali nějaký obyčejný uzel, jo?
Úplně obyčejnej uzel. Ani kšandy jsme nahoře neměli. Na to jsme pak čučeli, že se taky dělají nějaký kšandy. Nás vůbec nenapadlo, že by to mohlo být k něčemu dobrý, takže jsme se vázali jenom obyčejně v pase. Podobně jako ti Mexičani, co sem tenkrát přijeli.
Mexičani ve Skaláku? (Představuju si sombrero, pončo, pořádný knír – žádný šidítko – a dobře naladěnou kytaru.)
Ti sem přijeli za těma holkama, co šly pěšky do Mexika. Šlápoty si říkaly a vzaly je tenkrát na Lengáčku (Lengáčova stěna za VIIb – pozn. aut.). My tam zrovna zkoušeli toho Procházku na Galeon, a tak jsme se šli na ně podívat, protože Lengáčku měl brácha taky napsanou v tom seznamu – že to bude jedna z našich prvních sedmiček, ne-li vůbec první, kterou polezeme. K prvnímu kruhu se ještě nějak dostali. Ten kluk se pak jakž takž dostal ještě kousek pod druhej, ale tam spadnul. A jak byl uvázanej jenom v pase, tak se tam houpal jak brambora a dole mu z toho visely nohy. A pak už to nevylezli.
(Jó, tam jsem si taky užil svoje.) A vy?
Taky se nám tam nedařilo. Nejdřív to zkoušel brácha, a to jsem byl rád, protože já byl posranej. Ale odešly mu ruce a ustlal si, tak tam vyhnal mě a samozřejmě v tom traverzu začalo drama. Na celej Skalák jsem řval, že spadnu. A jak jsem tam bojoval, objevil se od Ottovek nějakej hubenej kluk v džínách. Koukal, co tam vyvádím, a začal mi radit. Díky tomu se mi podařilo dolízt ke druhýmu kruhu, kde jsem dobral bráchu. A pak ten kluk, než odešel zase tím směrem, odkud přišel, povídal: „Ty vole, spadnout, to není žádný umění. To dokáže každej blbec. Ale udržet se tam, to je umění. O tom to horolezectví je!“ A pak jsme se dozvěděli, že to byl Honza Chroustů (Jan Procházka, 1950–1973 – pozn. aut.). Do té doby jsem vůbec nevěděl, že Chroust (Vladimír „Chroust“ Procházka, 1918–1994 – pozn. aut.) nějaký děti má.
Tyhle osobnosti pro vás tenkrát asi představovali ohromné vzory, co? Chroust, Smítka…
Když jsme potkávali starýho Chrousta, tak já mu normálně vykal. Brácha ne, ten byl oraženější. Ale já mu ve skalách říkal: „Dobrý den.“ A on hned: „Ty vole! Jaký dobrý den? Tady se říká ahoj!“ Já si na to ale nemohl zvyknout. To byli o dost starší chlapi a zrovna on byl pojem.
A Joska Smítků? Ten tady měl v tý době nejtěžší cesty, o kterých jsme věděli. Než jsme se domákli, že taky existuje nějakej Čihula (Josef Čihula, 1938–1966 – pozn. aut.). Já si ho ze začátku pletl s Jirkou Čihulkou, kterej bydlel hned vedle nás, radil nám a půjčoval knížky: Bonattiho, Rébuffata, Himálajský tygry. To jsem po nocích hltal a představoval si, jak bojuju ve vánici v Himálaji. No, a když jsme takhle chodili, tak jsme občas viděli, že se objevila nová cesta, kde bylo napsaný: Čihula. Já si říkal, že to ten Jirka asi zapomněl K a zíral jsem, jak je dobrej. Až po půl roce jsem se dozvěděl, že to jsou dva různí chlapi.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se