
Tisíc mil v nohách a sto horských vrcholů na obzoru

Tisíc mil v nohách a sto horských vrcholů na obzoru
Bouldering na útesech Velké Británie, nespočet free solo přelezů a expedice v horách i džungli. Ve svých dvaceti čtyřech letech stihla Anna Taylor vysólovat cestu Psykovsky's Sequins za 8b, vydat se s Leo Houldingem na lezeckou expedici do deštného pralesa Guyany a na začátku letošního srpna sedla na kolo, aby projela více než tisíc pět set kilometrů britskými horami. O své vášni k lezení, pocitech při sólování a vlastních projektech ti poví v následujícím rozhovoru.
Drsný život v džungli, těžké batohy, ale dobří parťáci!
Ze začátku navážeme na hlavní téma tohoto čísla Montany. V roce 2019 ses přidala k expedici vedené Leo Houldingem na nejvyšší stolovou horu Guyany. Cílem expedice bylo zopakovat cestu Lost World od Hamishe MacInnese, Dona Whillanse, Mo Anthoinea z roku 1974 volně. Jak ses stala součástí týmu?
Leo Houlding se o mně doslechl od našeho společného přítele. V té době jsem se dost věnovala tradičnímu lezení v Británii. A jednoho dne mi zničehonic přišla od Lea zpráva. Nikdy dřív jsme se nepotkali, ačkoliv bydlíme deset minut od sebe. Seznámili jsme se a za pár měsíců společně vyrazili do džungle. Jsem Leovi za tuhle příležitost neskutečně vděčná. Rozhodně nepřeháním, když říkám, že mi tahle expedice změnila život.
Není se čemu divit. Šlo o tvou první expedici, je to tak? Dokázala bys zpětně říct, co tě tahle zkušenost naučila?
Přesně tak, byla to moje první expedice. Díky ní jsem si uvědomila, kolik sil ti dokáže vzít život v tak drsném prostředí, jakým je džungle. Byly dny, kdy jsem nám nevěřila. Nedokázala jsem si představit, že to dokážeme dotáhnout do konce. Ale postupem času jsem se naučila, že se musíš soustředit na jeden konkrétní úkol nebo na současný moment. A nakonec se dostaneš k cíli.
Tisíc mil v nohách a sto horských vrcholů na obzoru2
Jak ses na takovou expedici připravovala?
Popravdě žádná dramatická příprava se nekonala. Je těžké trénovat na život v deštném pralese ve Velké Británii, kde žádný deštný prales není. A tak jsem zkrátka v každé volné chvíli lezla. Snažila jsem se být co nejvíc v kondici a zdálo se, že jsem vybrala dobrou strategii. Kdybych měla na expedici podobného typu vyrazit znova, určitě bych víc trénovala nošení těžkých batohů. To mi totiž v prvních týdnech expedice vzalo nejvíc sil.
Když už jsi zmínila ty těžké batohy – co si potřebuješ sbalit, když vyrážíš na měsíc do pralesa?
Potřebuješ spoustu věcí! Základ všeho je dobrý spací systém. Měli jsme hamaky s moskytiérami, které nás celou noc chránily před všudypřítomným hmyzem. Dále potřebuješ sadu oblečení na den a další sadu suchého oblečení na noc. Potom jídlo na celou dobu, filtr na vodu, lékárničku, kompas, buzolu (zkrátka něco na navigaci), mačety na sekání rostlin v pralese… Když k téhle výbavě přidáš ještě lezecké vybavení, tak z toho máš pěkně těžký batoh!
Vzpomeneš si na nějaký silný moment z expedice, který si ve vzpomínkách ráda přehráváš?
Napadá mě vtipná vzpomínka trochu hrubšího zrna. Jednoho dne byl Matt Pycroft vysoko ve stěně a pilotoval dron. Zničehonic začal dron selhávat, až nouzově přistál do křoví přesně v těch místech, kde jsme měli v základním táboře záchody. Řekněme, že před dalším použitím potřeboval důkladnou očistu…
Byla jsi jedinou ženou v celém týmu. Napadá tě nějaká rada pro další lezkyně, které by se účastnily podobné expedice?
Mám jenom jednu radu, kterou bych dala ženám na mužské expedici: Ujistěte se předem, že jedete s dobrými chlapy! Popravdě jsem během pár dní v Guyaně zapomněla, že jsem jediná holka v týmu. Měla jsem skvělé parťáky a nikdo se ke mně nechoval jinak kvůli mému pohlaví. Nakonec z nás byla malá skupina lidí žijících v pralese. A v takové situaci by mělo být jedno, jestli jsi muž, nebo žena.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se