Jak ses na takovou expedici připravovala?

Popravdě žádná dramatická příprava se nekonala. Je těžké trénovat na život v deštném pralese ve Velké Británii, kde žádný deštný prales není. A tak jsem zkrátka v každé volné chvíli lezla. Snažila jsem se být co nejvíc v kondici a zdálo se, že jsem vybrala dobrou strategii. Kdybych měla na expedici podobného typu vyrazit znova, určitě bych víc trénovala nošení těžkých batohů. To mi totiž v prvních týdnech expedice vzalo nejvíc sil.  

Když už jsi zmínila ty těžké batohy – co si potřebuješ sbalit, když vyrážíš na měsíc do pralesa? 

Potřebuješ spoustu věcí! Základ všeho je dobrý spací systém. Měli jsme hamaky s moskytiérami, které nás celou noc chránily před všudypřítomným hmyzem. Dále potřebuješ sadu oblečení na den a další sadu suchého oblečení na noc. Potom jídlo na celou dobu, filtr na vodu, lékárničku, kompas, buzolu (zkrátka něco na navigaci), mačety na sekání rostlin v pralese… Když k téhle výbavě přidáš ještě lezecké vybavení, tak z toho máš pěkně těžký batoh! 

Vzpomeneš si na nějaký silný moment z expedice, který si ve vzpomínkách ráda přehráváš?

Napadá mě vtipná vzpomínka trochu hrubšího zrna. Jednoho dne byl Matt Pycroft vysoko ve stěně a pilotoval dron. Zničehonic začal dron selhávat, až nouzově přistál do křoví přesně v těch místech, kde jsme měli v základním táboře záchody. Řekněme, že před dalším použitím potřeboval důkladnou očistu… 

Byla jsi jedinou ženou v celém týmu. Napadá tě nějaká rada pro další lezkyně, které by se účastnily podobné expedice? 

Mám jenom jednu radu, kterou bych dala ženám na mužské expedici: Ujistěte se předem, že jedete s dobrými chlapy! Popravdě jsem během pár dní v Guyaně zapomněla, že jsem jediná holka v týmu. Měla jsem skvělé parťáky a nikdo se ke mně nechoval jinak kvůli mému pohlaví. Nakonec z nás byla malá skupina lidí žijících v pralese. A v takové situaci by mělo být jedno, jestli jsi muž, nebo žena.