Rozsypaný a vysypaný
Blok 1
Nemůžeš dosáhnout na chyt, který ti ještě předloni pomohl stísněné místo v nástupovém koutě suverénně překonat? Možná proto, že stupy opět klesly o něco hlouběji. Zrnko k zrníčku a za rok stojíš o pár milimetrů až půl centimetru níž. Záleží, jaká je zrovna sezóna – jestli počasí pískařině přeje. Ale nezoufej. Překonáš-li úvodní část, o kus výše tě čeká jeden chyt zbrusu nový. Sám od sebe tam ovšem nevyrostl. Vlastními dlaněmi a chodidly ho zformovaly zástupy lezců, kteří v posledních letech, stejně jako ty nyní, neodolali vábení klasické cesty. Pod oblým vrškem poté kromě odporu gravitačního překonáš také odpor čistě mechanický – lano klikatící se už náramně dlouhou dobu stěnou nyní zřejmě zapadlo do jedné z několika rýh vybroušených ve skále mezi třetím a čtvrtým kruhem. Možná by opravdu bývalo lepší v polovině stěny zaštandovat, jenže těžko by si pak člověk mohl takový přelez s odpočinkem počítat jako red point. Pískařina je dřina.
Naposledy otíráš ruce do kalhot a už stojíš na prostorném vrcholu s rozhledem do Ráje. Oproti běžným zvyklostem tu nacházíš dvě knížky. Jednu klasickou – v plechové krabičce napíchnuté na kovové tyči. Ta ovšem není určena tobě. Pro nejvíce lezenou cestu – klasiku všech klasik – byla na věži vyhrazena druhá, která jako knížka vlastně ani příliš nevypadá. Spíše připomíná navinutou roli toaletního papíru. Zapíšeš datum výstupu a jméno, podle perforované linky kousek odtrhneš a lístek vhodíš do plechové „pokladničky“. Podobně jako když vkládáš svůj demokratický hlas do volební urny. Ostatně i tvůj dnešní počin se stal jakýmsi hlasováním: rozhodováním o podobě Skaláku.
Zdají se ti předcházející řádky přitažené za vlasy? Pak věz, že Kapelník podle vzpomínek těch, kteří už ledasco pamatují, „vyrostl“ zásluhou eroze o tři metry a nejvíce frekventované cesty se na měkkém písku mění každým rokem. Normálka na Kápla díky prohloubeným stupům spíše zlehkla, kdežto nástup do Chlumárny na Dominstein je naopak těžší a možná i nebezpečnější než kdy dříve. Rýhy způsobené třením nevhodně vedeného lana rozbrázdily stěny i vršky kdejaké hruboskalské věže. A dvě knížky na vrcholu? „Na Podmokelské by se i dvě vrcholovky hodily – jedna společná všem cestám a pak to kolo hajzl papíru pro Údolku,“ naznačuje Bojsa, lezec, jehož pupeční šňůra zůstala jednou provždy zašmodrchaná v labyrintu hruboskalských věží, že v knížce na vršku jedné z nejnavštěvovanějších věží Skaláku jen málokdy objevíš jiný zápis nežli z populární sedmikruhové Údolní stěny. Na výstupy uskutečněné některou ze zbylých jednadvaceti cest stačí sotva tři stránky.
Skalák se díky přítomnosti horolezců vždycky měnil. Ale jen k horšímu? Nebo také k lepšímu? Snad nejvíce záleželo a dosud také záleží, jaký člověk ze směru od Sedmihorek do skal přichází.
Ze Sudet anebo z Prahy
Postavíš-li se pod jižní stěnu Dračího zubu a pohlédneš-li do přímé linie Kauschkovy spáry z roku 1906, možná právě tady, na úpatí věže, nejlépe pochopíš, co obnáší sousloví „etika pískovcového lezení“. Když se Rudolf Kauschka odhodlal na pověstmi opředený Dračí zub, považovaný dalšími – především německými – průkopníky tehdejší doby za nedostupný, provedl svůj výstup v nejčistším možném stylu: bez zatlučení jediného kruhu. Stupeň obtížnosti VII a úctyhodná délka spáry přitom budí respekt mnohých, a daleko lépe vybavených lezců, i dnes – po sto patnácti letech. Ale o takové lezení šlo tehdy Sasíkům a sudetským Němcům, objevujícím na počátku dvacátého století Hrubou Skálu, především. Žádné umělé pomůcky či snad dokonce upravování povrchu skály. Pouze vlastní síla a odvaha musela vynést horolezce na vrchol. A pakliže hrdina na věž nestačil, pokorně odkráčel pěšinou a vrátil se později, lépe připraven. Nutnost chránit měkký pískovec nabývala na misce vah stejné hodnoty jako uskutečnění výstupu novou cestou. Ne však u každého a ne při každém střetu se skálou.
Sám Kurt Heinecke píše, jak se při prvním výstupu Dračí stěnou v roce 1928 pod jeho rukama sypaly chyty na prach a nohama odlamoval velké plotny, aby získal oporu v pevnějších stupech. A jestliže mnozí němečtí dobrodruzi, jimž vyzývavé a dosud neslezené hruboskalské věže nedávaly spát, považovali pískařinu za svébytnou lezeckou disciplínu, pak členové pražského Klubu alpistů československých, vydávající se s Josefem Janebou v čele především do nedalekých Prachovských skal, chápali lezení po věžích jako pouhopouhou přípravu na velehory. Však také Janebův knižní průvodce ze třicátých let nese název Horolezecká cvičení v Prachovských skalách.
To jiný pražský rodák a Janebův současník Rudolf Otto Bauše byl podle dnešních metrik pískařem se vším všudy. Přes zimu navařil lyžařské vosky, ty rozeslal ski klubům po celé republice a z utržených peněz poté po celý zbytek roku přežíval ve skalách. Jeho životní krédo „Zaměstnání se nikdy nesmí zvrhnout v práci!“ by si mohl na svou dodávku napsat nejeden dnešní lezec, který se rozhodl obětovat sociální jistoty jistotě nezapomenutelných zážitků. Možná právě proto, že ve skalách žil a při snídani vybíral z ovesných vloček zrnka písku, Bauše pochopil, jak se k měkkému a křehkému materiálu chovat. Podobně i další hruboskalský rezident Joska Smítka brzy zjistil, že nabušit slaňák doprostřed věže není dobré ani pro jeho pracně získané lano, ani pro skálu samotnou. Proto najdeš některé – a nejen Smítkovy – slaňovací kruhy umístěně tak hluboko pod hranou, že nástup do slanění mnohdy představuje tu nejobtížnější část celého lezení. Slovy Aleny Čepelkové, která svou první cestu na zdejším světlém písku vylezla v roce 1972, každopádně právě tohle dělá Skalák Skalákem: „Někdo na to nadává a já se taky kolikrát bojím. Ale to je právě ono! Jenom proto, že se bojíš svalit do slaňáku, získává to lezení hned jiný rozměr.“ Možná i tohle tedy náleží do etiky pískovcového lezení: také to dobrodružství.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se