Vystupujeme nahoru k okrajové trhlině a ta se stává prvním problémem. Nacházím kus promrzlého lana a konečně i možnost přechodu přes trhlinu. Bohuš staví, já jistím a Leoš s pomocí všech zatlučených cepínů se dostává přes asi čtyřmetrovou převislou firnovou stěnku. Jedno lano upevňuje a s jeho pomocí přelézáme i my ostatní. Dnes jde vpředu ostravská dvojice. Asi po jedné lanové délce narážíme na druhou trhlinu. Není tak široká a její převislé stěnky využíváme jako kryt před stále častěji padajícími kameny a ledem. Jdeme jejím okrajem šikmo doprava a v nejnižším místě ji pomocí cepínu a ledovcové vývrtky překonáváme. To již Leoš nad námi krade stěně dolní metry. Kameny a kusy ledu pravidelně hvízdají kolem nás a není se kam schovat. Snažíme se co nejrychleji dostat pod vlastní stěnu věžičky. Leoš teď leze ledem a volnými bloky kamenů, které se při sebenepatrnějším pohybu uvolňují a padají dolů na nás a není kam se schovat. Trochu dole hudráme, ale když se sám dostanu do těch míst, tak se v duchu Leošovi omlouvám. Teď dělá obtížný traverz, dlouhý dvě lanové délky – doprava přímo pod stěnu. Odtud vede směrem nahoru k věžičce ledová deprese přerušovaná skalkami a volnými bloky kamenů. Tou musíme prostoupit nahoru. Je to těžké, a navíc strašně rozbité. Takovou „skálu“ jsem tedy ještě neviděl. Leoš leze výborně, ale i tak to jde velmi pomalu. Snažíme se tisknout do stěny, abychom padajícím kamenům neposkytovali velký cíl. I tak si jeden z kamenů našel Bohušův kletrák a urval mu jej. Popruhy vytržené z látky ještě zachytil a přivázal. Všechno, co uvolní lezci v klasické cestě a co spadne z horních partií stěny, jde přímo na nás. To je zřejmě jeden z důvodů, proč tudy zatím nikdo neprošel. Leoš se zatím dostal do malého kotýlku asi v polovině věžičky. Když Slávek dobírá lano, tak s hrůzou zjišťujeme, že nová edelritka, kterou jsme koupili v Mnichově za 92 marek, je v půli přeseknutá padajícím kamenem. Visí opravdu jen na několika vláknech. Děláme na něm pořádný uzel a celou stěnu budeme karabiny propínat jen druhým lanem. Sníme aspoň kousek čokolády a pokračujeme. Kameny držící v ledu díky mrazu se uvolňují a teď zde tedy nedrží nic. Leoš na mne volá, ať přejdu dopředu. Dobírám Slávka a jdu dál. Tedy snažím se lézt. Co vybojovaný metr, to zatraceně tvrdá makačka. V kolmém ledu se udržím jen s největší námahou. Snažím se využít i bočních stěn, sekám pod vodou stupy a opravdu centimetr po centimetru dolézám promočen na věžičku. Ta poslední délka trvala skoro dvě hodiny. Na věžičce upevňuji lano, jehož pomocí sem dolezou i ostatní. Zatím však musíme zůstat trochu bokem pod stěnou, protože na věžičku s hvízdáním dopadají kameny.

S přibývajícím večerem palba na věžičku pomalu ustává.  Natahujeme na sebe veškeré oblečení a roztápíme sníh. Je zima, pomalu srkáme horký čaj a Leoš vychutnává svou lulku. Hledíme na protější siluety Dent Blanche a Ober Gabelhornu, na hru světýlek dole v Zermattu. Snažíme si vrýt do paměti atmosféru tohoto jedinečného večera. Je nám zima, ale jsme spokojeni. Dokonce i Slávek ocumlává marsku, prý aby nebylo slyšet cvakání jeho zubů. Nemůžeme se dočkat rána, vaříme polévku pro zahřátí a tento obřad protahujeme co nejdéle.

Přestože po svítání ještě není ani zdání, klasická cesta v severní stěně již hostí čtyři nová družstva. V nástupovém ledu rychle nabírají výšku a při rozednění jsou na stejné úrovni s naším bivakem. Stěna nad námi je daleko lepší. Poměrně čistá a pevnější skála. Lezu první a se Slávkem se střídáme. Toto je již požitek z lezení, i když je skála místy rozbitá, postupujeme rychle nahoru. Již vidíme na hřebenu chatu Solvay a po levé straně slyšíme nějaké hlasy. Po dalších asi třech délkách vidíme vlevo nad námi první dvojici v klasické cestě a po dalších dvou se dostáváme těsně k nim. Jsou to Angličané Peter a John. Zde se napojujeme na klasickou cestu bratří Schmidů. Nasazujeme si opět mačky a teprve při prvních sněhových vločkách si uvědomujeme změnu počasí. Sněžení přechází v husté krupobití. Leoše slyšíme dost hluboko pod námi, ale jsou v dobré náladě. Houstnoucí krupobití se v proudech valí stěnou. Je mlha, a navíc začíná pořádná bouřka, která si tady vybíjí svou zuřivost. Při jednom záblesku byl Slávek vyhozen výbojem ze štandu. Viditelnost minimální, schovat se není kam, a tak se dereme nahoru. Peter leze skalní výšvih a uvolnil kámen, který mě zasáhl do zápěstí levé ruky a málem mě vyhodil ze stěny. Skoro nevládnu levačkou. Podávám Johnovi své lano a on je okamžitě zapíná do své karabiny. Nad námi se vyhrne další ohromný příval krup. Peter je jím přímo vytržen ze stěny. Při výkřiku „John, John!“ se oba rychle vrháme na lana. Náraz a ještě jeden. První skoba je vytržena, ale druhá drží. Peter visí na ledovém svahu asi dvacet metrů pod námi, hlavou dolů a nohama zachycenýma v lanech. Slávek k němu rychle traverzuje, ale Peter se již sám vymotává z lan. Je to skoro zázrak! Padesátimetrový pád, přilba úplně rozbitá a Peter jen kývá: „I am all right!“. Je jen trochu otřesen a má naraženou kyčelní kost. Pomocí skoby, která udržela Petera, slaňujeme s Johnem dolů na led. Slávek traverzuje doleva, kde se v mlze ukázalo vhloubení, kterým jsme měli skalní práh obejít. Petera s Johnem si navazujeme za sebe a pomáháme jim nahoru. Kroupy změnily stěnu k nepoznání a teď sněží. Odspodu se blíží další dvojice, ale naši kluci to nejsou. Slyšíme je však dole, a to nás uklidňuje.

Marně hledáme vhodné místo na bivak. Nakonec na malém pilířku si čistíme plošinku asi čtyřicet na sedmdesát centimetrů, na které musíme přečkat noc. Angličani si upravují bivak v ledu asi dvacet metrů pod námi. Naše druhá dvojice bivakuje asi tři délky pod námi. Natáhli jsme na sebe žďárák a vaříme čaj. Jsme úplně promočeni a máme obavy z omrznutí. Při hledání čaje mi padá malý chlebníček s jídlem, ale také celá zásoba cigaret. Naštěstí mám celou dvacítku v bundě. Místo čaje děláme horký šumák a chutná nám výborně. Tělem se rozlévá teplo a nálada se lepší. Jen nohy stále necítíme. Proto si bereme tabletu komplaminu. Po půlnoci vaříme ještě polévku. Pořád sjíždíme z plošinky a chytají nás křeče. Ráno se chystáme pokračovat.

Angličani nás žádají, ať jim pomůžeme vytraverzovat šikmo doleva pod vrchol. Navazujeme jejich lano k Slávkovi a jdu. Teď zjišťujeme, že na Angličany jsou navázáni dva Italové, kteří k nim dolezli v noci, a ještě další dva, kteří k nim dolezli ráno. No asi solidarita. Úplný konvoj… Na psychiku to však působí velmi dobře. Spolupráce v konvoji funguje dobře a Slávek se stará o přísun vytlučených skob a karabin. Počasí je stále mizerné, zima vítr a mlha. Na skále je všude vrstva ledu a lezení je velmi náročné. Asi v 11 dopoledne dolézám na hřeben Hörnli. Jsme asi dvacet metrů pod vrcholem. Dobírám Slávka a ten potom Angličany a Italy. Všichni si tiskneme ruce, děkují za pomoc a zároveň blahopřejí k prvovýstupu. Po více než hodinovém sestupu přicházíme na chatu Solvay, kde vaříme kvanta tekutin ze všech zásob našich přátel. Také jsme si nacpali břicha jejich zásobami. Naše zmizely někde pod stěnou… Italové tu zůstávají a my s Angličany sestupujeme na chatu Hörnli. Byli jsme rychlejší, tak jsem si koupil cigarety a spokojeně si vykuřuji. Spěcháme na poslední lanovku a sjíždíme do Zermattu. Pozvání Angličanů na večer do baru neodmítáme. Zapíjí se náš prvovýstup, Peterovo znovuzrození, přátelství atd. Jsou to výborní horolezci a kamarádi. Když se bar zavírá, ještě dlouho si tiskneme ruce, nějak se nám nechce loučit.

Druhý den ráno přichází Leoš a Bohušek. Zdržel je hluboký sníh na posledních délkách a museli přespat na Solvayce. Teprve nyní si s nimi tiskneme ruce a máme všichni radost z naší nové cesty. V hlavě se to však točí kolem Eigeru. Bohužel. Déšť, mlha a teprve dva dny před odjezdem jsme Eiger uviděli – celý v bílém… Krásný, ale tentokrát nepřístupný.

Text: Václav „Nikoš“ Prokeš
Foto: Petr „Pepe“ Piechowicz