„Když už někam vyrazíš něco dělat, nezabalíš to jenom proto, že všechno není takové, jaké sis představoval,“ vysvětluje Andrej Chrastina, jak se jedné srpnové soboty devadesátého osmého roku ocitli s Jirkou „Lautnou“ Lautnerem na pravé, nebývale převislé hraně teplické věže Strojovna: „Původně jsme šli na levou hranu, ale ta byla zavlhlá. Pravá se sice zdála o dost těžší, ale my něco těžkýho hledali.“ Na ohromný kýl měli dva pískovcové kruhy a několik lehkých – nepříliš dlouhých – expanzivních nýtů, které se používají jako postupové jištění ve velkých stěnách. Andrej osadil první kruh, ale při vrtání druhé díry došla v akumulátoru vrtačky šťáva. K rozdělané práci se vrátili až druhý den a o moc výš se nepohli. Nad druhým jištěním se lezecké obtíže začaly (a)kumulovat a jakkoliv se snažili, třetí jištění nezavrtali. Nebylo jak a z čeho.  

Pod Strojovnu dorazili podruhé i potřetí a vždycky to skončilo stejně – druhý, cvak, uf, puf, tss, uáá a tlama! Háčky se tehdy nepoužívaly a ani pomocí plastelíny se Andrejovi s Jirkou v místě, kterému by slušelo označení 7C+ bouldr, nepodařilo zavrtat. „Takže jsme se při třetí návštěvě rozhodli, že nebudeme ztrácet čas a navrtáme to shora. Vylezli jsme z náhoří a takhle to oprasili.“ Ani dnes, ani tehdy Andrej nezatajoval, jak cesta vznikla a nikdy nerozporoval její zařazení mezi nesportovní výstupy, u nichž se jména autorů neuvádí: „Od začátku jsme deklarovali, že jsme to vrtli shora. Jenom proto, aby už to bylo hotové. Poprvé a naposled jsem se na písku účastnil výstupu, při kterém se jištění dávalo shora. Tehdy jsme se ale nějak rozhodli a tak to prostě je.“

Na hraně v tu chvíli visel kruh, tři nýty² a kruh. A taky dva pytle. Souvislý přelez klukům unikal, a to budilo zájem. Pod Strojovnu se nastěhovali Marcel „Kubrt“ Toman s Márou Havlíkem a zhruba rok po navrtání Akumulátoru si v srpnu 1999 zapsali první a druhé eRPéčko. „Já nebyl schopný udělat to s nohou jako oni. Jak jsem menší, musel jsem to řešit jinak a našlapat hranu jenom na tření. Ale věděl jsem, že to vylezu. Byla to jenom otázka času a podmínky,“ vzpomíná Andrej na teplický fesťák v devadesátém devátém, kde výjimečně zašel kouknout na nějaký film a povzbuzen výkony Jerryho Moffatta a Bena Moona ve snímku Hard Grit pak ještě večer uháněl pod Strojovnu a poslal tam třetí přelez.

Čtvrtým úspěšným se stal v roce 2002 Luba Mázl, pátým o dva roky později Ondra Beneš a až v roce 2019 si pro šestý přelez Akumulátoru přijel z Polska Michal „Gori“ Gorski. Sedmý zářez si letos v srpnu připsal již zmíněný bouldrista Honza „Magnus“ Novák a odpověděl nám na několik otázek.

Čím tě Akumulátor nalákal?
Už před dvěma roky o něm mluvil Foxík. Že prý to je bouldrová cesta, která by mi mohla sedět. A protože na jaře jsem byl už z boulderingu unavenej a začal mě bolet prst, řekl jsem si, že to chce nějakou změnu. Takže jsem se po deseti letech vrátil na písek a rozhodl se trochu se hecnout a vylízt něco těžšího. No a tohle byla jasná volba.

Zvládlo to před tebou jen šest lidí. Nedal sis zrovna malý cíl.
Trochu jsem se bál, že to na mě bude moc vytrvalostní, ale naštěstí ten Xa dolez je po chytech. Neříkám, že se tam spadnout nedá, ale když se ho člověk naučí, už nahoru nějak dopádluje.

Akumulátor vede hodně po oblinách. Takové lezení ti sedí?
Je to plácaná a svírání hrany, kdy na ničem moc nestojíš. Atletický lezení, docela silový, což mi – vzhledem k tomu, jak jsem těžkej – docela vyhovuje. I při tom lehčím dolezu jsi pořád ve velkým převisu. Ono se to nezdá, ale převislý je to dost.

Kolik návštěv a pokusů tě dovedlo k úspěšnému přelezu?
Byli jsme tam čtyřikrát, ale první dvě návštěvy jsme cestu čistili a snažili se nějak rozkódovat, jak se v ní vůbec hýbat. Takže až při třetí návštěvě přišel na řadu ostrý pokus a na čtvrtý při další návštěvě jsem to vylezl.

Asi se to moc nezkouší, když jste cestu tak dlouho čistili.
Vůbec tam nebyly stopy po maglajzu. Naposledy to lezl Gori dva roky zpátky, ale před ním v tom snad patnáct let nikdo nebyl. Na chytech visely pavučiny, takže to znamenalo prolézt cestu zespoda a pak ji shora pročistit kartáčkama.

Jaké jsi měl podmínky? (Magnus přelezl cestu 3. srpna – pozn. red.)
Zkoušel jsem to, když bylo teplo, kolem šestadvaceti stupňů. V den přelezu se ale po dešti ochladilo na sedmnáct, a to byla úplně jiná písnička. Předtím jsem si v cruxu nemohl dovolit vyvlát nohama, ale jak se ochladilo, šlo to daleko snáz. Takže jsem si cestu v rozlezu AFnul a šel jsem na ostrej.

Daří se ti. Budeš teď lézt na písku víc?
Já se rozhodně nepovažuju za pískaře. Samozřejmě k tomu nějaký vztah mám, ale beru to čistě jako letní sezónu, kterou si možná protáhnu do konce září, a pak se určitě vrátím na šutry. To mi jde nejlíp.

Řekl bych, že ti jde i písek. Na Akumulátor jsi hrdý, ne?
Jo, je to hezký. Škoda, že to kluci tehdy nenavrtali odspodu. Mohla to být asi nejtěžší cesta v Teplicích dělaná zespoda. Ale těžko to hodnotit, já nejsem soudce.

¹ Podle Andreje Chrastiny mohlo být úspěšných přelezů i více než sedm. Pokud o nějakém takovém víš, napiš nám, prosím, do redakce.
² Všechny tři expanzivní nýty byly před několika lety nahrazeny klasickými pískovcovými borháky.