„Mně chybí svoboda toho komunismu!“, prohodil přítel Spárař máchaje štětkou od barvy při zvelebování povrchu naší roubenky posazené na dohled od skal. Zasmál jsem se, jako že udělal dobrej vtip, a věnoval se dál útoku zárožákem na pavučiny v rohu trámoví. „No ne, vážně,“ pokračoval Spárař v provokativní úvaze, která mne zaujala. „Mě tady dnes pořád někdo odněkud vyhání. Zaparkovat nikde nemůžu. Závor přibývá. Fotopasti, kamery. Dřív to bylo všem víc ukradený.“ Tenhle postřeh mne zaujal. Pravdou je, že s cedulemi „Prostor je chráněný fotopastmi a kamerami“, se člověk v lese občas setkává, v městském prostoru je bere jako samozřejmost v rámci veřejného bezpečí a na soukro- mém objektu jako nezadatelné právo vlastníka chránit svá práva. Ne že bychom si dělali iluze o tom, že by starý režim kamerové systémy býval měl, kdyby býval měl – jenže neměl. Musel přijít hlídač z masa a kostí a hlídat. Dnes hlídají roboti. Hlídají ptactvo na Broumovsku nebo v Moravském krase, veřejné bezpečí měst a obcí, soukromé vlastnictví, dohlížejí na rychlost automobilů nebo na velikost zastavěné plochy na dvorku. Každá mince má dvě strany. Co naplat. „Nejhorší je, že už to mají v sobě ti lidi. Já chodím občas s mladejma a oni se co chvíli ptají, jestli se to může a tamto nesmí, a ujišťujou se, jestli něco neporušujou. A já na ně hledím a nevím, co jim na to říct. Já nevím, jestli se to může nebo nemůže. Tak jim říkám, a proč bys nemohl jít sem nebo tam a vylézt tuhle věž nebo tamtu?“ Tento provokativní postřeh zasluhoval přerušit na pár minut rozdělanou práci. Pravdou je, že pro vládnoucí je vždycky dobré, když nemusí dohlížet z vnějšku, ale když na sebe nevládnoucí dohlíží zevnitř. Ale že by byla mladší generace takhle zblblá, to se mi moc nezdá...

Nedávno přítel Četník, se kterým chodím mlsat pivo, s mírnou škodolibostí komentoval, že ve slovenských termálech rozlišují naočkované proti covidu oranžovým náramkem a nenaočkované modrým náramkem. Oranžoví mohou do vnitřní vířivky a do bistra, modří musí být venku, dokud jim nedojde, že se mají přidat k oranžovým. Pak mohou taky do teplé vany plné bublinek. V termálech bylo prý zábavné sledovat, jak se někteří strážci pořádku do své role vžili a s jakou vervou vyháněli modré z nepatřičných míst určených pro oranžové. Přítel Četník si dělá mj. legraci z toho, že za starého režimu bylo třeba k cestování mít výjezdní doložku, kterou dnes nahradí covid pas.

Pomáhat a chránit; dohlížet a trestat. Asi to je v nějaké lidské společenské přirozenosti. Bez ohledu na režim se v každé době vytváří potenciál pro podobné mocenské vzorce. Třídně nespolehlivý občan komunismu byl v očích vládnoucích podobným ohrožením veřejného blaha, jako nenaočkovaný občan dneška pro veřejné zdraví. Z mainstreamového zpravodajství a politických projevů to plíživě přejde do kaž- dodenního života a každý si v tom časem najde svůj vlastní stereotyp. Jeden bude nespolehlivé občany odsuzovat, druhý nad nimi mávne rukou. Zda je očkování účinnou cestou ke štěstí, ukáže jen čas. Nicméně už nyní je jasné, že covidová pandemie je příležitostí k oživení starobylých vzorců veřejného dohledu a trestu, nejen příležitostí k veřejné pomoci a ochraně.

A v každé době vznikají stranou dohledu určité ostrovy svobody, ať už na venkovské periferii či v kulturním undergroundu velkoměsta. Navzdory socialistické organizaci sportu, lezení jedním z takových ostrovů svobody za starého režimu bylo. Mám dobrý pocit z toho, že mnoho z této rezistence zůstalo i v době, kdy se pavučiny politického tlaku netkají z myšlenky třídního boje, ale začínají se odvozovat z ideologie veřejného zdraví. Je zřejmé, že mladá generace až tak zblblá není. Roušky na ústech závodníků z umělých stěn působí zcela nepokrytě jako velký formalismus a jsou k vidění v zásadě jenom při předávání cen a focení šampionů s poháry. Po delších periodách strávených ve skalních oblastech je třeba se informovat, jaká vlastně panují v tom druhém světě aktuální hygienická pravidla. Který z těch světů je ten normální, na to asi dát odpověď nelze. A na závěr ještě jedna dobrá zpráva: Navzdory univerzálnosti dohledu a trestu se represemi ten starý režim s novým srovnat nedá. Alespoň zatím.

Držte to pevně v tom nejlepším za všech možných (horolezeckých) světů!

Text: Dušan „Stoupa“ Janák
Foto: Petr „Pepe“ Piechowicz