Dvě oči do tmy

Čím více se snažím, tím více bdím. Postupně jsem vystřídal pravý i levý bok a taky břicho s hlavou vytočenou na obě strany. A nic – ani zívnutí. Převalení na záda už představuje akt čiré rezignace. Hlava pitomá! Jdu ven! Na chodbě přibírám do party nespavců batoh s lezečkami a desetimetrovým špagátem, z poličky beru čelovku a přes šátek ji natahuju na hlavu. Díky popruhu s rotačním kolečkem podobným BOA systému není potřeba řešit, zdali mám hlavu holou nebo ji zakrývá třeba čepice – čelovka značky Fenix s perforovaným páskem se snadno a rychle přizpůsobí a pak už drží na čele, jakoby tam kdysi dávno vyrostla. Kapky rosy usazené na lučním porostu ještě zesilují měsíční svit, a tak zatím kráčím vzhůru jen s tímto přírodním osvětlením. Až u hranice lesa pravou rukou a krátkým přidržením gumového tlačítka rozsvěcím jeden ze dvou reflektorů čelovky – na stezku plnou kořenů a škodolibých kamenů se více hodí ten dálkový, který rozjasní svět přede mnou až do vzdálenosti 170 metrů. Střízlivě předpokládám, že do rána mi ten elán z nespavosti nevydrží, takže pálím vpřed rovnou na nejvyšší výkon 1300 lumenů, v němž čelovka dokáže setrvat po dobré čtyři hodiny. A i kdyby se mi výprava za únavou protáhla, tato inteligentní mašinka si sama sníží výkon, aby vydržela osvětlovat mé kroky co nejdéle. To samé dokáže také, začne-li se přehřívat – pozvolně utlumí záři, dokud teplota čelovky neklesne pod 65 °C.

Půlnoc není poledne. Noční čerň jakoby přemalovala kulisy na místech, která jinak dobře znám. „Podělané ostru- žiny!“ Tudy ne! Z chodníčku správně odbočuju až napodruhé o několik metrů výše a ve světelném kuželu se rýsuje silueta skály. Z údolní strany vede cesta přes prastarý kroužek, ale i v bílé barvě světla, které z čelovky vychází, lze vidět, jak horninu pohltila mechově zelená barva. Přezouvám se pod krátkým náhorním bouldrem a než zabořím ruce do úvodních dvou temp v sokolíku, vypínám dálkový reflektor a rozsvěcuji ten druhý, široký, s výkonem 400 lumenů. Nohy zapírám co nejvýše a dříve, než mi levá ruka vyklouzne z věčně slizké díry, katapultuju pravici do spásného madla. Pak už jen šup šup a hotovo. Přidržením tlačítka utišuji záři lampy a dávám na chvíli prostor všeobjímající temnotě a zvukům lesa: nejsem tady sám.

Šplhám dolů po laně a opět utíkám za světlem z dálkového reflektoru. Lehká čelovka vyrobená z magneziové slitiny na čele neposkakuje ani při svižném seběhu – chvála jejím 141 gramům! Klíče chrastí v zámku a na dlažbě za sebou zanechávám řádku vlhkých šlépějí. Snad už konečně usnu. Letmým stiskem tlačítka ještě kontroluju stav Li-ion akumulátoru čelovky: dvě modré čárky ze čtyř. Snad ji raději píchnu do konektoru nabíječky – co kdybych příští noc zase nemohl spát?

Nabíjecí čelovka Fenix HM65R-T

• Čelovka má dva samostatné reflektory – dálkový (170 metrů, 1300 lumenů) a široký (54 metrů, 400 lumenů), přičemž každý z nich nabízí tři režimy svícení. Při zapnutí obou reflektorů současně dosáhne čelovka výkonu 1500 lumenů.
• Nabíjecí Li-ion akumulátor má kapacitu 3500 mAh, díky čemuž vydrží při nejvyšším výkonu svítit 4 hodiny a při nejnižším až 300 hodin.
• Akumulátor se přes USB-C konektor nabije do plna za tři hodiny.
• Při delším použití jednotlivých světelných režimů nebo přehřátí snižuje čelovka postupně výkon, aby prodloužila celkovou dobu svícení.
• Čelovka je vodotěsná do dvou metrů hloubky, prachotěsná a taky nárazuvzdorná. Na běhání po kopcích tedy ideální predispozice.
• Magnéziové tělo váží včetně akumulátoru pouze 141 gramů a díky širokému popruhu s rotačním kolečkem perfektně sedí na hlavě.

Text a foto: Honza Navrátil