Začali jsme pěkně od konce, na závěr skialpové sezóny. Při túře – dá-li se tak tento pofidérní dvouhodinový jarní podnik vůbec nazvat –, ke které se vždycky odhodlám až na samém sklonku zimy. Ona by mě v jiném termínu možná nejspíš semlela lavina, takže je potřeba počkat až se sníh pořádně nacucá vodou a současně ho ještě pořád minusové noční teploty do rána trochu zpevní. A protože v údolí už tou dobou nebývá po sněhu ani památky, jde se kus pěšky lesem, pak teprve na lyžích, a nakonec je potřeba špičky lyžáků pořádně zakopávat do strmého svahu, ve kterém se pásy nechytají. To všechno mi přišlo jako fajn příležitost poprvé prověřit skialpové boty Dynafit Radical Pro – načpak otálet do další sezóny.

Ale abych byl od samého začátku recenze upřímný: nejsem zrovna velký fanda značky Dynafit. Spíše ji moc nemusím (ostatně jako vše v mých očích až přespříliš mainstreamové). Takže tě čtenáři překvapím, když napíšu, že mě tyhle lyžáky opravdu hodně potěšily. Dokonce, no představ si to, se těším, až je obuji. Už na té první túře, která představovala jakousi dvouhodinovou esenci skialpinismu se vším všudy, jsem zíral na poměr pohyblivosti komínu vůči tuhosti při sjezdu. Rozuměj: chodím nahoru jen proto, abych se zatraceně dobře svezl. A Hoji Locksystem s ohromnou pákou, kterou člověk ovládne i v tlustých rukavicích, a sofistikovaným řešením aretace, jaké jsem spatřil poprvé a musím smeknout nad jeho technickým řešením, dokáže šlapací baletky šmahem proměnit v parádně tvrdé sjezdové lyžáky. Takže jsem v botách svižně kráčel s lyžemi na zádech, kmital svahem na pásech, pak jsem se po čtyřech protáhl závěrečným žlábkem, a nakonec přišlo na řadu klap, klap a božský poslední sjezd sezóny – zatímco většina lidí dole teprve nahmatávala rukou budík.