Zdědila jsem po sestřenici krásné červené kamaše. Ve školce tehdy červené nikdo neměl. Ale nakonec jsem je neměla ani já, protože když jsem si je oblékla, propukla jsem v pláč. Kousaly jako blázen.
Pamatuju si taky první reklamu na Linku bezpečí. Zavírala jsem při ní oči jako při hororu, protože chlapec strávil noc v dešti v pleteném roláku a šále, a ten pohled se nedal vydržet. Že byl chlapec týraný rodiči, nikoliv svetrem, mi došlo, až když jsem byla starší.

Zkoušela jsem oblečení těch nejdražších značek z ovčí vlny čechrané vánkem a česané duhou, ale vždy to skončilo více či méně zběsilým svlékáním a doživotním zarachem na dně skříně. Vlnu nesnesu.

V triku Rab Syncrino Light Fleece Pull-On jsem už strávila víc hodin, než mám prstů na rukou, takže se nabízí dvě možnosti. Buď je to od Rabu celé podvod, nebo těch 44% merino vlny schovali do pleteniny dokonale.

I když v triku. On je to spíš takový kříženec – když potřebuju tričko, tak je to tričko, když potřebuju mikinu, tak se chová jako mikina. Jenom jednou se mi stalo, že jsem potřebovala triko a měla jsem mikinu. V takovém případě je pak pachová laskavost vlněných materiálů nedocenitelná. Ostatně je to s ním trochu jako s jakýmkoliv jiným vztahem – ne vždycky se shodneme, ale voníme si. Hřeje rozhodně víc, než na co vypadá. Namátkou jsem zkusila na kuchyňské váze zvážit dvě jiné mikiny, které bych brala do srovnatelných podmínek. Pod 200 g se nedostala ani jedna. Natož pod výrobcem avizovaných 176g.

Je fakt krásné. Obzvlášť v barvě Ultramarine (i když barva Bering sea zní trochu výpravněji). Má dostatečně dlouhé rukávy, které nedojdou ani na řídítkách, ani s rukama nad hlavou v zákeřném převisu, ani při kotoulech nebo stojkách. A nezařezává se dokonce ani poutko na palec. Ruce zkrátka nedám tak vysoko, aby mi lezlo břicho nebo záda. Trocha nachumtaného materiálu kolem zápěstí nebo v pase ničemu nevadí. Odkryté ledviny na kole naopak namíchnout dokážou.
Při jednom jarním běhu jsem byla krapet nepozorná a vyválela jsem se po lokty v blátě. Rukávy schnuly docela dlouho a mokrá vlna v kombinaci se svěžím větrem způsobily, že než jsem doběhla domů, byla jsem zmrzlá až po krk. Naopak když jsem o den později v triku zmokla cestou z práce, již poučená, jsem si navrch vzala tenkou bundu. Potom už syncrinu nic nebránilo, aby hřálo i mokré. Jasně, není to bunda, a když fouká, je to ideální vrstva pod něco. Jenom na to myslet.

 Asi bych se dokázala obejít bez náprsní kapsy. Ta je tak akorát na tramvajenku a drobné na útratu, nic těžšího bych do ní nedávala. Ale málokdy má člověk spodní díl oblečení bez kapsy nebo vyrazí bez batohu a vždycky je příjemnější mít to někde kolem pasu, kde to neskáče a nijak netíží.

Stejně si pořád myslím, že to musí přijít. Ten moment, kdy kousne a já ho ze sebe budu muset servat. Potom ho vyperu, poskládám, uložím do skříně a budu ho tam mít na až někdy, které samozřejmě nikdy nenastane. Tak do toho – čím dřív to zjistím, tím lépe. Nosit a furt.

Text: Jana Ryantová
Foto: Jan Zahula