Tři kamarádi na Silberhornu
Blok 1
Aneb z deníku branického alpinisty
Použitelný deníkový zápis prý má začínat vznosným citátem: myšlenkou natolik hlubokou, vyjádřenou tak pregnantně, že nemůže pocházet z autorovy vlastní hlavy, která dozajista zaujme pozornost čtenáře. Tak zní alespoň vize redakce tohoto časopisu. Autor se tedy ve snaze nezklamat napřahuje do své paměti, těžce loví ozvěny brilantně formulovaných myšlenek, které kdysi zaslechl či přečetl, avšak když se takové vzpomínky již téměř dotýká, je stržen zpátky popěvkem „Horolezci, horolezkyně, horolezčata“, který jeho paměť používá jako alarm, kdykoli se v ní pokoutně snaží vyšťárat nějaký literární klenot, cokoli prodejného z oboru horolezení. Už to chce vzdát, ale jak to tak bývá, inspirace přichází nečekaně.
„Když se střetnou hory a muži, rodí se velké činy,“ píše William Blake ve svých gnomických verších.
To je ono! Hory. Muži. Činy. Jako by to psal o nás! Vždyť si stačí jen odmyslet „velké“, přidat „ovesné vločky“ a je to náš příběh v jedné pregnantní větě. Ostatně ať čtenář posoudí sám.
Úterý (27. července)
Během svých dlouhých právnických studií jsem se naučil dělit rozličné jevy tohoto světa na formální a materiální. Formálně jsem stále v práci. Materiálně jsem u našich v Braníku a na devátou očekávám příjezd O s M, kteří zde přeloží lezecký materiál do mého Caddyho a společně vyrazíme jihozápadním směrem vstříc naší stěně vysněné. Rok jsem je lanařil, kreslil prstem odvážné linie na fotografii stěny, sliboval hrdinství a vedl opovážlivé řeči. Teď přišla ta chvíle. Kluci doráží na čas, já mám samozřejmě ještě rozepsané dva pracovní maily, prádlo v pračce a ne tak zcela zabaleno. Odjezd se tak pro mě mění v horečnaté pobíhání od pračky k počítači, od počítače k autu, kde vždy minutu úslužně cosi podávám, doporučuji a spekuluji ohledně naší výbavy a hned zas odbíhám pověsit pár košilí. Po nějakých dvaceti minutách kluci začínají větřit zradu, ale já tuto atmosféru nedůvěry rázně rozptyluji návrhem předodjezdové kávičky. Tímto trikem získávám drahocenných pár minut, abych dověsil zbylé fusekle, upozornil významné klienty, že výkon advokacie se na následujících deset dnů pozastavuje a dokonce i zhotovil kávu. O vybaluje hruškový dort, který dostal od své milé, káva všem chutná, dobrý rozmar se zmocňuje výpravy. V lógru na rozdíl od předpovědi počasí nacházím jen dobrá znamení. Zvedáme se a vyrážíme. Cesta ubíhá přiměřeně rychle, pouze u Norimberku se ozývá jakýsi EGR (O jej rychle přejmenuje na pana Eggera), který si k naší nelibosti přisedá do auta a sráží maximální rychlost mého vozu po zbytek trasy Stuttgart–Curych–Lucern–Interlaken–Stechelberg na nejistou stovku. Na Zličíně předávám volant a rozkládám na stehnech laptop. Od okamžiku, kdy jsem své vozidlo vybavil rozkládací postelí a tím z něj udělal bydlíka, mohu jej pro účely home office směle prohlásit za své obydlí. Formálně jsem stále v práci, materiálně jedu na dovolenou – v jaké úžasné moderní době to žijeme!
Blok 2
Středa (28. července)
Přespáváme v betonové budce u silnice před Lauterbrunnenem. K snídani je káva a déšť. Přejíždíme do Stechelbergu, kde si dáváme instantní špecle a následující dvě hodiny balíme, přebalujeme, rozhodujeme a svá rozhodnutí měníme, až nakonec vyrážíme s batohy vážícími snad 60 kilogramů. Nic těžšího jsem na zádech ještě neměl. Záhy se ukazuje, že jsme své schopnosti přecenili. Díky Bohu se nám ještě podaří projít vesnici a nastoupat pár výškových metrů po stezce skryté pobaveným pohledům vesničanů lačných po našem selhání. Pak samozřejmě selháváme – pocit kyčelních kostí prorážejících kloubní jamky a tlak na hrudi hrozící výdutí aorty rozhodují. Své batohy odlehčujeme, každý o dobrých 15 kilo, zbytný náklad schováváme do skryté jeskyňky a zbylých 1600 výškových metrů tedy můžeme vyjít s nákladem způsobujícím již přijatelné utrpení. Na Silberhornhütte přesto dorážíme až s tmou. Nikdo nebyl šťastnější než M, který okamžitě po příchodu zalezl do postele, hodil na sebe pět peřin, zvrátil hlavu a tak, připomínaje Marata ve vaně, oslavil s výrazem čerstvého mučedníka zbytek svých šestadvacátých narozenin.
Čtvrtek (29. července)
Zákon zachování hmotnosti je neúprosný. Když se v údolí zanechá 3 x 15 kilogramů materiálu, znamená to, že někdo musí sejít dolů a z údolí dotáhnout 45 kilo. Dále platí, že když se někdo chvástá svojí fyzickou přípravou, výtečnou kondicí a sportovní zdatností, při výběru dobrovolníka k provedení výše popsaného úkolu padne volba právě na něj. O s M tuto volbu učinili s neskrývanou radostí a ani slova o „našem šampionovi“ a „hrdinovi výpravy“ nemohla zapudit myšlenku, že jsem to s demonstrací své všeobecně nadřazené zdatnosti trochu přehnal. Už vůbec pak tato milá slova nemohla odstranit bolest uhnízdivší se v mých lýtkách, když jsem se již podruhé během dvou dnů táhl 1800 výškových metrů s úděsnou náloží na stárnoucím hřbetě. Aby zdání mé alpinistické suverenity zůstalo zachováno, ještě jsem musel dole v údolí zajet na nákupy a na výše popsaný náklad přiložit másla, vajcata, čipsíky a čerstvé pečivo. Když už se má člověk skrze svoji pýchu zmrzačit, tak alespoň s plnou parádou. O s M mezitím jako skuteční šampioni výpravy stihli prolézt necelé tři délky, vrátit se za tmy do chajdy a sníst večeři i čipsíky – o dnešním dni tak lze bezesporu hovořit jako o úspěchu.
Blok 3
Pátek (30. července)
K snídani překvapuji naše mužstvo míchanými vejci s máslem, čímž si získávám zasloužené uznání. Následně nastupuji s O do stěny, dnes převážně v pozici jističe. Nesení batohu s jídlem a bateriemi pod stěnu beru z opatrnosti na sebe – mohu tak svůj vrávoravý krok na vyhořelých lýtkách aspoň na něco svést. Jumarujeme k poslednímu nýtu, o pět metrů výše zhotovíme nový štand, taháme tahačák, fixujeme fixy, tuhle cosi převazujeme, tamhle zas něco přerovnáváme, sníme kus čokolády – zkrátka štand, jak se patří. O se udatně vrhá do čtvrté délky. Číhá zde však zrada a šrot, bločky skály lítají za naše hlavy, po lítém boji a dvou zavrtaných nýtech zahřmí a obloha potemní, což s úlevou bereme jako signál k ústupu. V této činnosti excelujeme, pročež již v 16:30 dosedáme na nástupovou polici. V ten moment se mraky rozestoupí a slunce po zbytek večera vyčítavě ukazuje svým zlatým prstem na rozdělanou délku, v níž jsme vykonali závratnou celodenní práci v rozsahu dvou nýtů.
Sobota (31. července)
Vstáváme brzy, dnešní cíl: provést rozhodující úder. Nástupová police se dnešního jitra rýsuje sotva padesát metrů nad úrovní mraků, špičky nohou nám omývá bílá pěna a hřeben Rotbrätthorenu vystupuje z bílého moře jak ifská pevnost onoho bouřlivého večera, kdy se Edmondu Dantèsovi konečně podařilo uprchnout. M a já prcháme nahoru, naše jumary pulsují s takovou vervou, až bílá párá začíná stoupat i z promočených lan. Na štandu doplňujeme síly, možná i kouskem čokolády – to už s jistotou historie nezjistí – načež se M vydává do boje. Bojuje tvrdě a posouvá nás o další dva nýty. Pak prohlásí, že jsme nejspíš dojeli na konečnou, neboť skála se podobá kamenolomu a M nebaví žít v neustálém napětí a očekávání okamžiku, kdy se odlepí od stěny s cihličkou vápence v ruce. Prazvláštní despekt k minerálům od syna geologa... Mně se ještě nechce prohlásit konečnou (vždyť jsem si sotva zalezl!), a tak se na konec lana nyní nominuji já. S mladickou nerozvážností – či snad stařeckou pošetilostí – vybojuji další dva nýty a pak mi odejdou ruce v obdivuhodně silné křeči. Ztuhlému v klasické pozici Diadumena mi nezbývá nic jiného než se nechat spustit na štand s marnou touhou, abych jednou uměl takhle silně zatnout bicáky i na boulderovce. Po cestě dolů se věnuji činnosti, kterou M navzdory své paternální dispozici pohrdl. Mlátím kladivem doprava, doleva a odkrývám pro světlo Boží nové a dosud nepoznané geologické vrstvy, pod nimiž se snažím nalézt naší cestu, krásnou, pevnou a uchopitelnou. „Z tohohle bločku že jsem vrtal?“ Bum! A letí dolu. Budoucí generace mi poděkují. Hluboko pod nohama nám bubnují explodující vápencové cihličky. Konec délky patří opět M, který ji spolehlivě, ač s nadáváním, dotáhne do dalšího štandu. Prohlásí den za skončený a z jeho výrazu válečného navrátilce čtu jasně, že nemá cenu oponovat. Sjíždíme dolů, lehké mrholení potvrzuje moudrost jeho rozhodnutí.
Neděle (1. srpna)
Restday a shodou okolností také švýcarský státní svátek – oslava založení této Helvétské konfederace smlouvou uzavřenou mezi kantony X, Y a Z roku dvanáct set něco. Zjevně jim to od těch dob slušně šlape, v míru a klidu již osm století vyváží do světa přesný čas, čokoládové pyramidy a Švýcarskou gardu, opačným směrem pak dováží bohaté turisty, valuty všeho možného původu a snad nechtěně i tři pošetilce, kteří se teď krčí v malé boudičce na západním úbočí Jungfrau a sledují, jak za okny prší sníh. Restday nám kromě vánoční atmosféry přináší mnoho radosti a napětí z pokerového a piškvorkového turnaje, v nichž se navzájem obíráme o vše. Naopak nám zcela vysává powerbanky. Zítra si zase střihnu 1800 metrů dolu a 1800 metrů nahoru – holt místní folklor je třeba respektovat. Před usnutím si preventivně masíruju stehna, což mě přivádí na hříšné myšlenky, proto této činnosti raději zanechávám a nořím se do spánku.
Blok 4
Pondělí (2. srpna)
Opět dolu a nahoru pro energii na vrt, létací stroj, instagram a taky pro nějaké laskominy z Coopu v Lauterbrunnenu. Kdybych věděl, co nás čeká, vezmu jich plný vozík. Cestou dolu jsem zmokl a cestou nahoru rovněž. Snad z nedostatku příležitostí ke kochání dávám trasu Stechelberg–Silberhornhütte za 2:25, nejsem nespokojen. Kluci mezitím zvládli prostoupit poslední délku kamenolomu, otevřít šedivou pevnou skálu v horních pasážích a vrátili se v euforické náladě. Euforii umocnila smažená klobáska a skupinovou blaženost dovršil můj majstrštyk – na dně batohu ukrytý krabicák s litrem červeného. Dav šílí. Pro tyhle momenty žiju.
Zase úterý (3. srpna)
Dnes byla hrůzná zima. Den ve stěně jsem započal s M jakožto jistič a zakončil s O jakožto vrtač. Dal jsem nýt a vzápětí jsem do něj poslal dvanáctku, když jsem se pěkných pár metrů nad ním pokoušel o hrdinství, dělal nevratné kroky a v důsledku toho se uvrhl do šlamastyky, z níž mě vyprostila až gravitace. K mému značnému překvapení se ukázalo, že fungují i nýty, které si člověk sám zavrtá. Jak jsem se tak houpal v laně, můj pohled zabrousil na štand pode mnou, kde se můj nebohý jistič O, zle sužován mrazem, pokoušel vlézt pro trochu tepla do tahačáku. Po dovrtání a vystrojení štandu (číslo 6) jsme s O urychleně slanili, neb nám byla ukrutná zima. Už jsem to zmiňoval? Suma sumárum jedna parádní třicetimetrová délka hotova a k vrcholu zas o krok blíže. Lékařská vsuvka: nehty se začínají odlupovat od lůžek již po druhém promrznutí. Na chatě se nad rámec dnešního utrpení ukazuje, že košíček s proviantem je podezřele prázdný. Toho večera poprvé přisypáváme do těstovin ovesné vločky. S nostalgií vzpomínáme na včerejší klobásky.
Další středa a čtvrtek (4. a 5. srpna)
Dva dny restday, venku se válí mlha ze které střídavě prší, sněží a opět prší. Čas věnovat se pokeru a literatuře. Pokerová ruka mi jde, obírám O s M o panáka šnapsu a pivo, s literaturou jsem naopak šťastnou ruku neměl. Houellebecqův Serotonin ve mně žádné příjemné chemické reakce nespouští a nic jiného jsem si nevzal. Zabrousím tedy na sousední zahrádku – O má s sebou Tři kamarády od Remarquea, to by mohlo být pro naši situaci poučné. Navíc je čte již potřetí, což vypovídá jednak o literárních kvalitách této knihy, ale hlavně také o tom, že by mu to už mohlo stačit. Houellebecq letí do haulbagu, nihilista jeden starej francouzskej, bude mu v tý špíně na dně dobře. Zmocňuji se Remarquea a dva dny se dojímám nad bezvýchodným osudem Robbyho s Pat a nad neotřesitelným přátelstvím, které celou skupinu hlavních protagonistů spojuje. Sám docházím k závěru, že nedosahuji lidských kvalit postav této knihy, a tento nesnesitelný rozpor se snažím vyřešit ještě toho večera obětavým gestem, když O přenechávám chicken tikka masala a sám se spokojím se spinach penne gorgonzola, směsí pocházející patrně z odpadního koše sekačky na trávu, která byla smíchána se zbytky ze školní jídelny. Pocit uspokojení z altruistického počinu se však nedostaví, jen lehké podráždění, asi nejsem dobrým člověkem. S jídlem to všeobecně není žádná sláva. Vločky už přidáváme do všeho kromě kafe. To je svaté.
Jsme tu i v pátek (6. srpna)
Je pátek a s ním počasí, na které jsme týden čekali. Nastal vrcholový den? S O vyrážíme brzy, jumarujeme po ledových lanech na poslední štand. Skála je zde ještě zčásti zateklá, ale lézt lze. V mém případě se i musí, poněvadž mi je zase ukrutná zima. Navrtám pět nýtů s jedním větším odlezem a třemi metry lezecké pasáže, kterou lze snad označit jako boulderovou. Poté se kvůli zachování snesitelného tepelného diskomfortu obou členů lanového mužstva střídáme. O dává dva nýty a pak v záblesku lezecké inspirace prodlužuje elegantním ádrovským dolezem na prvotřídní polici, kde štanduje. Drkotáme zubama, kape nám z nosů, ale poslední těžká délka je hotova a nad námi se pokládá již viditelně lehčí dolez. Na prvotřídní štand dolézají první paprsky slunce a v závěsu i M. Dokonalé načasování. Duševní krajina se náhle proměňuje, místo mrazu a bitvy přichází teplé příjemné cosi, poslední délka se odvíjí v již zcela radostném duchu. Na vršku si dopřejeme půlku fuetu a krátký moment bezstarostné frivolity při tvorbě vrcholové fotografie v duchu „Vrrrteej tou vrtačkou do vzduchu jako mudžahedín!“ – žert, který je v době publikace textu již opět nekorektní. Záhy však přijde čas spustit se dolů. Tím začíná mnohahodinová sekvence stahování fixů, dočišťování stěny, balení a sestupu, která je sama o sobě úctyhodným sportovním výkonem: 150 kilogramů lan, železa a oblečení, 1800 výškových metrů sestup k autu, jak by řekl O – žádná pecka. Večer končíme ve 23:30 s pizzou a plechovkou piva v posledním fastfoodu v Interlakenu, vločkové šílenství (čti Outflejk mednes) je s prvním soustem zapomenuto. Nazítří nás čeká cesta zpět, v Norimberku si opět přisedne náš starý známý pan Egger a v Braníku tak přistáváme až kolem třetí ranní. Pak už jen tři hodiny spánku, košile, kravata a kancl. Konec.
Blok 5
Poděkování
Za pomoc s výstrojí, výzbrojí a palivem bych rád poděkoval lidem ze Singing Rocku, Tendonu, Festoolu, Mamacoffee a Českému horolezeckému svazu, dále děkuji O s M, že mi již tradičně byli dobrými souputníky a bravurními spolulezci, rodičům, že mě pro mé záliby ještě nezavrhli, a panu advokátu Švejnohovi, že je mi dobrým šéfem a dává mi dostatek svobody, v naší profesi tak vzácné.
Technické specifikace prvovýstupu
Mezi 29. červencem a 6. srpnem 2021 provedl náš tým ve složení Jáchym Srb, Matěj Svojtka a Ondřej Tůma s břichy plnými ovesných vloček prvovýstup cesty, kterou jsme nazvali Oat Flake Madness, a navrhli jí obtížnost 7c+. Cesta vede pravou částí stěny Rotbratt, která se nachází v západní stěně masivu Jungfrau pod předvrcholem Silberhorn v nadmořské výšce okolo 3000 metrů. V této stěně jsou kromě naší ještě další dvě cesty: Fatse und Bitse (či tak nějak, jméno jsem získal z telefonátu s Rogerem S.) staršího data, autor (nám) neznámý, obtížností snad 7a+; a Silberrücken od Rogera Schaellliho a Stephana Siegrista z roku 2019, obtížnost RP 8a/8a+. Dále zde najdeš dva projekty stejného dua, které vedou po obou stranách cesty Silberrücken, a nespočet dalších směrů volných pro prvovýstupy. Stěnu jsme prostupovali odspodu, tzn. v duchu pískařských pravidel. Osazování nýtů probíhalo buď z lezecké pozice, nebo za použití skyhooku. Odlezy jsou podobné jako v Labáku. Kvalita skály se různí, celkově se stěna v místech, kudy je vedena naše cesta, podobá sušence Oreo – dole šedá a tvrdá, uprostřed bílý sajrajt, nahoře opět šedá a tvrdá. Všechny štandy jsou vrtané po dvou nýtech, naprostá většina postupového jištění je též vrtaná – charakter skály téměř neumožňuje dojišťování. Kvůli špatnému počasí a jím způsobené časové tísni se nám nepodařil RP přelez, zde tedy jen odhad obtížností jednotlivých délek: 4, 7a+, 6c, 7a, 7c+, 7c, 7c, 7b+, 6 s celkovou délkou cca 270 metrů. Brzy se ale vrátíme!
Text: Jáchym Srb
Foto: Jáchym Srb, Matěj Svojtka