Kdyby měl den víc než 24 hodin! Uvařit, uklidit, nakoupit a mezitím, co děti píší úkoly, rychle pár shybů na balkně, přečíst pohádku, pomilovat se s mužem... Sakra, ještě jógu! Údajně se po ní lépe leze. A nabolavá záda je prý blahodárná. Možná by šla jóga spojit se sexem? Vrrr! To by byly pozice. Tak už můžu jít spát? Aha, ještě ne. Zítra jdeme s holkama lézt. Peču buchtu, ať je doma co jíst a neposlouchám výčitky, že se tu o domácnost nikdo nestará. „Holky, dobrý! Můžeme vyrazit.“ SMS posílám v hodinu, kdy Popelka utíká z plesu. Pivo koupím po cestě u Vietnamce. A svačinu pro sebe? Co myslíš? No snad bude na Koupáku otevřeno.

Člověk musí být tak trochu sobec, aby měl čas i na sebe. Ono se to bez nás nezblázní a je potřeba upozadit nepotřebné. Tak prostě uklidím, až se budou za okny zase čerti ženit. Pečení a hlídání zvládnou babičky a rázem tu je prostor ke zklidnění mysli pro výběr cest a koncentraci na lezení. No jo, ale to jsme u jednoho dne, maximálně víkendu.

Sedím tak doma na gauči, čtu si, a najednou z toho mého mužského vypadne: „Miláčku, jedu na expedici.“ Dva měsíce. Wow! No super. To je přece parádní příležitost. To se nestává každý den. Chápej, moje drahá polovička fotí a píše. Takže není co řešit. Přeji, respektuji, chápu, ale taky hrozně závidím. Po pár dnech mi to nedá a obracím kartu. A teď pozorně čti a najdi rozdíl. Sedíme u vínka: „Miláčku, a nevadilo by ti, kdybych taky vyrazila na nějakou expedici?“ Mimika se rázemmění, víno se se žbluňknutím vrací zpět do skleničky. „To je ale přece něco jiného! Vždyť nemáš zkušenosti. A s kým bys jako chtěla jet? Co malá?“ A spousty dalších proti. Změnilo se vůbec něco za těch 150 let? Jsme předurčené k plození dětí, výchově, starání se o teplo domova? Ano. A děláme to rády. Proto je pro nás o to těžší jít si za svými sny a všechno na čas opustit.

Utvořila se mezi námi ženami subkultura, která do téhle množiny společensky daných věcí zařadila ještě hory. Věř, že bez podpory a zázemí je pak fungování tam na kopci či skalách o to těžší. Vlastně dost limitující. Ale i my potřebujeme vypnout, načerpat sílu a obstát. Ne před světem, ale před svým vlastním já. Dostat se na pokraj sil. Brečet ve stěně, že dál už to prostě nejde. Ztratit se. A pak se znovu najít. Naučit se pokoře a trpělivosti. Ujasnit si hodnoty a nabýt vědomí, že za tyhle chvíle stojí bojovat. Vybojovat si vlastní dobrodružství a poté se mít kam vrátit - do milující náruče své rodiny.

„A právě ta vertikální krása mi dává křídla. Proč byste lezli bez křídel? Co by vám zbylo? Jen tvrdá dřina! Díky nechci.“
Wojtek Kurtyka

Pane Lorenc, vylezu to? Ne? A tuhle? Tu snad. Ještě stále nemám oko na výběr cesty. Pokud to není spára či komín, dokterého se mému klukovi nechce. Zrod mé lásky k lezení začal v Jizerkách, kde o spáry, komíny a jiné zarostlé laskominy není nouze. Poslední dobou jsme projeli dost různorodých oblastí. Zápisky v mém lezeckém deníčku mohou vyprávět. Rychlebská žula, co ti prsty rozkouše tak, že i tvé dítě přestane toužit po pohlazení po tváři. Povětšinou tvrdý pískovec v Ostrově s romantickými západy slunce. Další pískaření a první cesty na ostrém konci ve Skaláku, ve kterém morál teprve nabírá na síle. Příhrazy, kde razím heslo: bez piva do skal nelez! Zbirožské minivěžičky, v nichž i čtyřková cesta má výlez za sedm. Písek a zase ten písek – máme ho všude.

Mimochodem, víš, jak poznáš pískařovo auto? Přijedeme ze skal domů a můj kluk říká: „Koukej, kolik písku máme na rohožkách. Pravý pískaři, viď, Ájo?“ Mám mu zkazit radost? „Ty, Jeníku, a není to písek z té hromady, co přes ni packáme do baráku?“

Největší lekce mi uděluje jesenická břidlice. Klasifikace? Brutální! A všechno střecha! Pamatuju si na svou první cestu. Jóóó, vybírat cesty ten můj kluk umí! Hlavně ty na rozlez. Možná to vymyslel jako zkoušku vztahu a chtěl se mě případně zbavit hned v počátcích: já ti dám lézt, doma mi buchtu upečeš! V jeho po- dání to vypadá dost lehce. Aby taky ne. Hlava Havla, tělo Ramba a ladnost pohybu by mu mohla závidět kdejaká tanečnice. „Ájo, jistím!“ Tak já teda jdu, miláčku. Pár kroků, a v cestě dojde na klíčové místo. Střecha neboli převis. Padám po prvním pokusu zvednout svou sedinku nad tu prasárnu. Druhý, třetí, pátý, už mi tečou slzy, krev. Bezmoc, nicota, temno. Z rukou bandasky, nohy odřené, a furt v tom visím. To jako fakt? Se posral, debil! A na rozlez! V hlavě mám jen jedno: chci k nám domů, do Jizerek, doprdele, to je mi smutno! Tohle prostě nemůžu dát. „Ájo, tam je takový madlo na pravou ruku a musíš hodně nastoupat nohama. To dáš, já ti pomůžu.“ Chápej, tím madlem myslí v Jeseníkách malou mrdečku, co ti drtí ruce, a ty ji musíš poždímat. A nastoupat nohama? To znamená dát si nohu nad hlavu jak v jogínské pozici. A rozhodně to není pozice blaženosti. Klasifikace? 5+. Vítězoslavně si podáváme na vrcholu ruce, dáváme hubičku a podepisujeme se do knížky. „No, nemáme my tady u náskrásně, co Ájo?“ Mlčím a blaženě se usmívám. I přestože moje vnitřní já ještě stále pláče. Hlava pracuje na plné obrátky a už už spřádá plány na silový trénink, klidně i na překližce. Příště, ty jesenický převise! Třes se! Od té doby mám respekt i před pětkou. Jiný kraj, jiný mrav.

Na výběr cest, zdá se, musí mít člověk oko. Jedno je ale jisté – pokud chceš na ostrý konec, chce to čistou hlavu. Děti, práce a vše, co tě může rozhodit, nechej doma. To je to, oč tu běží. Když lezu, všechno kolem mě se ztrácí. Jsem jen já a ona – někdy kráska, jindy cesta bestie. Mívám dny, kdy mi lezení přináší neskutečnou radost a motivaci se posouvat. A taky dny, kdy je lepší zalézt na pivo a uznat, že dnes nemám nárok. Prošla jsem dlouhou cestu, než ve mně uzrálo odhodlání uvázat se na ostrý konec. A stejně ani dneska nejdu pokaždé. Nepotřebuju. Ale znáš to. Začíná to být tvou součástí, kdy mizíš mimo realitu všedních dní. Motýli v břiše, pocení dlaní. Sedíš pod skálou a pozoruješ všechny ty borce, co s lehkostí a grácií tahají tu svou. Jaké to asi bude na prvním? Promyslet každičký krok. Najít hnízdo pro smyčky. Založit tutového frienda. Překonat oblý výlez pokrytý mechem a něčím neidentifikovatelným, co tam na mě čeká jako překvapení v Kinder vejci. Sbírám morál, a jdu!

„Nakonec ztratíte vědomí své svébytné existence: splynete s krajinou a stanete se součástí přírody.“
Wojtek Kurtyka