
Troufalé ženy

Blok 1
Před 150 lety ženy, omezené společenským vnímáním, navlečené v deseti kilogramech vlny a plsti, statečně prošlapávaly obtížné cesty do hor po celém světě. Své korzety a objemné sukně zanechávaly pod kameny a navlékaly je až po sestupu. Pro ženy znamenalo dobývání hor něco víc než jen útěk od každodenních starostí. Dobývání hor v nich znovu rozsvěcovalo a uspokojovalo touhu po dobrodružství.
„Pevně mě drželi a táhli mě, strkali mě, nesli mě, a konečně jsme tam vylezli. Na samotném vrcholu jsem jasně nic neviděla a nemohla dýchat.” Takto popisovala svůj výstup první žena na Mont Blancu, Maria Paradisová. Psal se rok 1808 a ona otřásla dobovými představami o tom, co jsou ženy schopny dokázat. Po svízelném, klopotném výstupu M. Paradisové začaly ženy v Evropě i ve Spojených státech zlézat hory a zdokonalovaly se v horolezectví s vervou a energií, v níž se vyrovnaly svým mužským protějškům.
Než začaly další ženy horlivě dobývat alpské vrcholy i hory na americkém kontinentu, uplynulo několik desetiletí. V první polovině devatenáctého století bylo horolezectví zcela novou aktivitou, které se věnovala výhradně mužská elitní společnost. A jestliže představovalo pro muže cosi nekonvenčního, pro ženy to platilo několikanásobně. Považovalo se za šokující až nepřípustné, aby žena spala sama v chatě nebo bivaku, pokud ji nedoprovázel otec, bratr nebo jiný příbuzný. Le Blondová by jako jedna z prvních horolezkyň mohla vyprávět. Někdy po roce 1880 strávila noc venku se svými vůdci a tímto skandálem žil celý Londýn. Byla to však dáma vybavená jak finančně, tak zdánlivě bezednou zásobou sebedůvěry a rozhodnosti. Ignorovala námitky proti svému chování a dělala si, co chtěla. Ne všechny ženy se však mohly vzepřít konvencím tak snadno jako ona. Měla na to nárok? Máme my vůbec nárok na vlastní sny a touhy?
"Úspěch není konečný, neúspěch není fatální: odvaha pokračovat je to, co se počítá.“
Winston S. Churchill
Čas? Úzkoprofilový
Kdyby měl den víc než 24 hodin! Uvařit, uklidit, nakoupit a mezitím, co děti píší úkoly, rychle pár shybů na balkně, přečíst pohádku, pomilovat se s mužem... Sakra, ještě jógu! Údajně se po ní lépe leze. A nabolavá záda je prý blahodárná. Možná by šla jóga spojit se sexem? Vrrr! To by byly pozice. Tak už můžu jít spát? Aha, ještě ne. Zítra jdeme s holkama lézt. Peču buchtu, ať je doma co jíst a neposlouchám výčitky, že se tu o domácnost nikdo nestará. „Holky, dobrý! Můžeme vyrazit.“ SMS posílám v hodinu, kdy Popelka utíká z plesu. Pivo koupím po cestě u Vietnamce. A svačinu pro sebe? Co myslíš? No snad bude na Koupáku otevřeno.
Člověk musí být tak trochu sobec, aby měl čas i na sebe. Ono se to bez nás nezblázní a je potřeba upozadit nepotřebné. Tak prostě uklidím, až se budou za okny zase čerti ženit. Pečení a hlídání zvládnou babičky a rázem tu je prostor ke zklidnění mysli pro výběr cest a koncentraci na lezení. No jo, ale to jsme u jednoho dne, maximálně víkendu.
Sedím tak doma na gauči, čtu si, a najednou z toho mého mužského vypadne: „Miláčku, jedu na expedici.“ Dva měsíce. Wow! No super. To je přece parádní příležitost. To se nestává každý den. Chápej, moje drahá polovička fotí a píše. Takže není co řešit. Přeji, respektuji, chápu, ale taky hrozně závidím. Po pár dnech mi to nedá a obracím kartu. A teď pozorně čti a najdi rozdíl. Sedíme u vínka: „Miláčku, a nevadilo by ti, kdybych taky vyrazila na nějakou expedici?“ Mimika se rázemmění, víno se se žbluňknutím vrací zpět do skleničky. „To je ale přece něco jiného! Vždyť nemáš zkušenosti. A s kým bys jako chtěla jet? Co malá?“ A spousty dalších proti. Změnilo se vůbec něco za těch 150 let? Jsme předurčené k plození dětí, výchově, starání se o teplo domova? Ano. A děláme to rády. Proto je pro nás o to těžší jít si za svými sny a všechno na čas opustit.
Utvořila se mezi námi ženami subkultura, která do téhle množiny společensky daných věcí zařadila ještě hory. Věř, že bez podpory a zázemí je pak fungování tam na kopci či skalách o to těžší. Vlastně dost limitující. Ale i my potřebujeme vypnout, načerpat sílu a obstát. Ne před světem, ale před svým vlastním já. Dostat se na pokraj sil. Brečet ve stěně, že dál už to prostě nejde. Ztratit se. A pak se znovu najít. Naučit se pokoře a trpělivosti. Ujasnit si hodnoty a nabýt vědomí, že za tyhle chvíle stojí bojovat. Vybojovat si vlastní dobrodružství a poté se mít kam vrátit - do milující náruče své rodiny.
„A právě ta vertikální krása mi dává křídla. Proč byste lezli bez křídel? Co by vám zbylo? Jen tvrdá dřina! Díky nechci.“
Wojtek Kurtyka
Směr? Vysněný
Rozuměj – orientaci prostě nemáme v krvi. Alespoň já tedy ne. Práce s mapou? Dobře, tady se ještě chytám. Ale najít správný nástup do cesty a ještě udržet linii, která je přece zcela jasná? Uf! To už je vyšší dívčí. Ale není to právě to dobrodružství? Určitě ano. Vzpomínám, jak jsme s Mončou nastupovaly do stěny: „Jasný, už to mám, přesně tu linku vidím, stejný jako tady v průvodci, vidíš, Ájo?“ Oblékáme si sedáky, taky pár smyček, friendy, ještě nějaké karabiny, helmu, upravit culíky. Jsme ready na první délku. „Tak já jdu!“ ... „Jasný! Jistím.“ Při překonávání prvního boulder problému se nám něco nezdá. „Hele, ten štand tady prostě není!“ Hmm, divný. Rozhlížím se okolo a pak mi to teprve dochází! „Ty, Moni, nemáme mít náhodou Marmoladu za zády?“ Do háje, vždyť my lezeme v úplně jiné stěně. Na opačné straně údolí.
Je jedno, jestli jsme v Dolomitech, ve Skaláku nebo jdeme lézt do Jizerek. Nalézt do správné cesty je pro nás dvě holky těžký. Vlastně i najít tu správnou skálu představuje pořádnou divočinu.
Nedávno jsme vyjely do Skaláku. Tentokrát si vybírám „Čábelkovu cestu“ na Jeřabí. Tu si vylezeme! Pamatuju si, kde ji hledat. Není co řešit. Ušetříme spoustu času tápáním, u kterého skalního masivu se nacházíme. Jenže co dál? Otvírám průvodce a vzpomínám na kamaráda, který vyprávěl o vrcholovce z roku 1966. Tak jo, v průvodci tu bohyni najdu lehce, protože si čistou náhodou pamatuji i název. Láska na první pohled. Cesta je jasná. Smítka, ach! Jeho cesty jsou pro mě srdcovka. Plán máme, vyrážíme.
První cestu na Jeřabí perfektně najdeme. Chvilku se ujišťujeme, ale linka je i pro nás blondýny zřetelná. Teď přichází na řadu můj druhý výběr z hroznů. Otevírám průvodce, který mi trochu připomíná učebnici geometrie – tu čtverec, tu trojúhelník, a hele, taky kolečko. Obracím ho do všech světových stran. Připadám si jak Frištenský při dobytí severního pólu: „Podívejte se, jdu na sever, a teď jdu na jih! A zpátky. Na sever. A na jih.“ Já to vzdávám. Horko je neúprosné a po hodinovém hledání, kdy jsem si byla stoprocentně jistá, že stojím pod onou skálou, mne vyvedl z omylu borec na vrcholu Dominsteinu. Laskavě na něho řvu, zda je to ta skála, na kterou mám zálusk. „Děvče, tohle je Cikán.“ No nic, vracím se zpět. Ještě chvíli sedím pod Dominsteinem a zkouším rozklíčovat alespoň cesty zde. Vzpomínám na krásné kroky ve Smítkově cestě. Jó, to byla nádhera! Ale na prvním? Ne děkuji. Však mám čas ještě uzrát. Zvedáme kotvy a přesouváme se k nám již známé věži.
Závidím mužům tento um. Ale učím se. Zorka Prachtelová měla nejlepší lezeckou formu ve svých 50 letech. Takže mám ještě dost času to vypilovat. A nediv se. Když jdeme do skal či hor, následujeme své (s)vůdce, naše muže a učitele, kteří nás dovedou až na kýžený vrchol. Ostatně, občas mě uklidní i ostřílení pardálové, které potkám v oblasti, kde nejsou zrovna domácími. Sami někdy nadávají, otáčejí průvodcem a snaží se najít tu svou vysněnou linku.
"Paměť je výsadou blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet.“
Jan Werich
Výdrž? Ještě vydrž
Pane Lorenc, vylezu to? Ne? A tuhle? Tu snad. Ještě stále nemám oko na výběr cesty. Pokud to není spára či komín, dokterého se mému klukovi nechce. Zrod mé lásky k lezení začal v Jizerkách, kde o spáry, komíny a jiné zarostlé laskominy není nouze. Poslední dobou jsme projeli dost různorodých oblastí. Zápisky v mém lezeckém deníčku mohou vyprávět. Rychlebská žula, co ti prsty rozkouše tak, že i tvé dítě přestane toužit po pohlazení po tváři. Povětšinou tvrdý pískovec v Ostrově s romantickými západy slunce. Další pískaření a první cesty na ostrém konci ve Skaláku, ve kterém morál teprve nabírá na síle. Příhrazy, kde razím heslo: bez piva do skal nelez! Zbirožské minivěžičky, v nichž i čtyřková cesta má výlez za sedm. Písek a zase ten písek – máme ho všude.
Mimochodem, víš, jak poznáš pískařovo auto? Přijedeme ze skal domů a můj kluk říká: „Koukej, kolik písku máme na rohožkách. Pravý pískaři, viď, Ájo?“ Mám mu zkazit radost? „Ty, Jeníku, a není to písek z té hromady, co přes ni packáme do baráku?“
Největší lekce mi uděluje jesenická břidlice. Klasifikace? Brutální! A všechno střecha! Pamatuju si na svou první cestu. Jóóó, vybírat cesty ten můj kluk umí! Hlavně ty na rozlez. Možná to vymyslel jako zkoušku vztahu a chtěl se mě případně zbavit hned v počátcích: já ti dám lézt, doma mi buchtu upečeš! V jeho po- dání to vypadá dost lehce. Aby taky ne. Hlava Havla, tělo Ramba a ladnost pohybu by mu mohla závidět kdejaká tanečnice. „Ájo, jistím!“ Tak já teda jdu, miláčku. Pár kroků, a v cestě dojde na klíčové místo. Střecha neboli převis. Padám po prvním pokusu zvednout svou sedinku nad tu prasárnu. Druhý, třetí, pátý, už mi tečou slzy, krev. Bezmoc, nicota, temno. Z rukou bandasky, nohy odřené, a furt v tom visím. To jako fakt? Se posral, debil! A na rozlez! V hlavě mám jen jedno: chci k nám domů, do Jizerek, doprdele, to je mi smutno! Tohle prostě nemůžu dát. „Ájo, tam je takový madlo na pravou ruku a musíš hodně nastoupat nohama. To dáš, já ti pomůžu.“ Chápej, tím madlem myslí v Jeseníkách malou mrdečku, co ti drtí ruce, a ty ji musíš poždímat. A nastoupat nohama? To znamená dát si nohu nad hlavu jak v jogínské pozici. A rozhodně to není pozice blaženosti. Klasifikace? 5+. Vítězoslavně si podáváme na vrcholu ruce, dáváme hubičku a podepisujeme se do knížky. „No, nemáme my tady u náskrásně, co Ájo?“ Mlčím a blaženě se usmívám. I přestože moje vnitřní já ještě stále pláče. Hlava pracuje na plné obrátky a už už spřádá plány na silový trénink, klidně i na překližce. Příště, ty jesenický převise! Třes se! Od té doby mám respekt i před pětkou. Jiný kraj, jiný mrav.
Na výběr cest, zdá se, musí mít člověk oko. Jedno je ale jisté – pokud chceš na ostrý konec, chce to čistou hlavu. Děti, práce a vše, co tě může rozhodit, nechej doma. To je to, oč tu běží. Když lezu, všechno kolem mě se ztrácí. Jsem jen já a ona – někdy kráska, jindy cesta bestie. Mívám dny, kdy mi lezení přináší neskutečnou radost a motivaci se posouvat. A taky dny, kdy je lepší zalézt na pivo a uznat, že dnes nemám nárok. Prošla jsem dlouhou cestu, než ve mně uzrálo odhodlání uvázat se na ostrý konec. A stejně ani dneska nejdu pokaždé. Nepotřebuju. Ale znáš to. Začíná to být tvou součástí, kdy mizíš mimo realitu všedních dní. Motýli v břiše, pocení dlaní. Sedíš pod skálou a pozoruješ všechny ty borce, co s lehkostí a grácií tahají tu svou. Jaké to asi bude na prvním? Promyslet každičký krok. Najít hnízdo pro smyčky. Založit tutového frienda. Překonat oblý výlez pokrytý mechem a něčím neidentifikovatelným, co tam na mě čeká jako překvapení v Kinder vejci. Sbírám morál, a jdu!
„Nakonec ztratíte vědomí své svébytné existence: splynete s krajinou a stanete se součástí přírody.“
Wojtek Kurtyka
Hlava? Vlastní
Překližkové tělocvičny nabízejí trénink 24/7. Sportovní lezení se pro mě ubírá do zcela jiné dimenze. Nedávno se objevila zpráva o přelezení cesty 9b teprve devatenáctiletou Laurou Rogory. To jsou chvíle, kdy mám chuť ty krámy ve skříni darovat charitě. Ale pak si uvědomím, že já jsem spíše staromilec. Nejraději čtu o Zorce Prachtelové, která je pro mě bohyní českého lezení. Nebo o Aleně Čepelkové, jejíž motto „Lézt jako chlapi, ale vypadat jako holky.“ se mi vrylo pod kůži. A o Wandě Rutkiewicz, polské dobyvatelce himálajských vrcholů. Tyto ženy se staly mou inspirací. A vlastně všechny ženy, které se nebojí bojovat za své sny. Odváží se tam, kde jiné otáčí. Troufalé, sebevědomé, svůdné, pro svou vášeň zapálené, a přitom uvnitř tak křehké. Ty, které celým svým srdcem milují činnost, kterou dělají, a nenechají se ovlivnit ničím, co přijde z jedné či druhé strany. Protože ty největší výzvy se budou ukrývat stále v nás.
Dosažení jednoho vrcholu nezmírní touhu po dalším. Lezením nezměníme svět, přesto má pro nás – vnímavé – svou hodnotu. Jsme to pouze my, které víme, jakým způsobem reagujeme při setkání s naším horším já. Jsme to pouze my a nikdo jiný, kdo rozpozná, zda se nám podařilo proměnit nemožné v možné.
Skalám, horám, dětem a našim mužům zdar! Nazdar!