Drž se, nepadej! Nesmíš. To se nedělá. Zatni zuby, zhluboka dýchej, uklidni vibrující nohu. Jediná správná věc, kterou teď můžeš udělat, je utřít si potem splavené dlaně do kalhot a stoupat vzhůru. Vydáš-li se směrem dolů, přistaneš na lůžku nebo také na věčnosti. Ano, tvá skoba sice zněla při zatloukání tutově. Ale uvědom si, že karabinu v ní procvaknutou vyrobil tvůj druh, nástrojař, potají během noční šichty v dílně závodu brněnské Zbrojovky prolezlé tupým zápachem obráběného železa. Zručnost mu nikdy nechyběla, to si neodvažuji zpochybnit. Zato znalosti o tom, co opracovaný materiál vydrží, ano. Tak nedělej fóry a lez. Hlavně nepadej.

Psal se rok 1942. Hitler táhnul na Stalingrad, Joska Smítka s Ladislavem „Fifanem“ Vodhánělem dokončili prvovýstup Kouřovou stěnou na Daliborku ve Skaláku a brněnský horolezec Adolf Flek vyráběl po nocích horolezecké karabiny. Pravda, při zatížení se podivně natahovaly, ale kdo chtěl tehdy lézt po skalách, musel si materiál buď ukrást, nebo vyrobit. Jinak to nešlo. Co třeba koupit? Probůh, kde? Vždyť lidé v protektorátu si tehdy s úlevou oddechli, když vůbec splašili přídělové lístky, na které pořídili boty, mýdlo či cukr. Snad ještě před válkou bylo možné v obchodě s nástroji a zbožím kovovým vyptat a za pětkrát otočenou korunu pořídit nějakou tu železnou hasičskou karabinu. Podobnou, jakou i dnes koupíš v železářství a dětem na ni pověsíš houpačku. Jenže ani to kdovíjaká výhra nebyla. Poctivě kované pískovcové kruhy představovaly pro malý rozvor zámku těchto karabinek nepřekonatelný problém.

A tak se často lezlo podobně jako v samých začátcích. Jakmile horolezec dosáhl kruhu, vší silou ho čapnul do dlaně nebo, když to průměr umožňoval, jím rovnou protáhl celou paži. Jednoruč se pak odvázal z lana, to kruhem provlékl a znovu se do špagátu zauzloval. Než Otto Herzog, horolezec, jenž jako první dosáhl šestého stupně obtížnosti, použil v roce 1909 na Fleischbanku karabiny – právě ty, které do té doby sloužily jen hasičům jakožto háčky na opasku – provlékalo se lano okem skoby nebo se do něj upevňovalo pomocí smyčky docela běžně.

Také se tehdy méně riskovalo a o to déle se okolo vyhlédnutých směrů obcházelo nebo se do nich jen zkusmo nalézalo, aby chrabrý horolezec poznal, zdali na cestu už dostatečně vyzrál. Nejspíš také proto liberecký Rudolf Kauschka v roce 1923 ve své knize Wandern und Klettern používání karabin zpochybnil: „Kladivo a majzlík, lanové smyčky, skoby s kruhem a karabiny představují věci, kteréžto bývají zřídkakdy potřebnými, jedině snad při těžkých výstupech ospravedlnitelnými. Pro skálolezení v naší domovině stávají se tedy pomůckami dočista nadbytečnými.” 

A když už se řeč stočila k těm Chroustům, tak právě první československá himálajská expedice, která se v roce 1969 pod vedením Chrousta nejstaršího, táty těch dvou mladých Chroustů, vydala náklaďákem přes půl světa vstříc vrcholu Annapurny IV, nafasovala bednu déčkových duralových karabin vyrobených v bíloveckém závodě Koh-i-noor. Ano, čteš správně název, který znáš z obalů pastelek a vodovek. Ona to taky nebyla žádná sláva, co si budeme povídat. Přeci jen zámek, jehož volný konec nemá při zavření do čeho zapadnout, způsobí, že karabina získá ve výsledku stejnou nosnost zavřená jako otevřená. Tedy minimální. Podle svědectví (ne)šťastných vlastníků se některé bílovecké karabiny roztahovaly už při pouhém odsednutí u kruhu. Lidový název „Smrt za padesát“ pasoval jak zadek na hrnec. Abychom jim ovšem zcela nekřivdili, tak věz, že právě díky absenci háčku držícího zámek se navěšené skoby pohodlně vytahovaly z těla karablbiny ven a Koh-i-noorky se tak uplatnily jako výborné nosiče materiálu. Na to jediné se hodily.

To když se Jirka „Expanzivní“ Hluštík, toho času zručný zaměstnanec liberecké Tesly, dostal k podnikovým inventářem opomenuté duralové desce, dokázal z ní vyfrézovat takové karabiny, že i vybraní majitelé excelentních duralových Stubaiek, dotáhnutých zpoza železné opony, mohli jen závistivě cvakat zámkem. Nosnost vstupního materiálu sice nedokázal exaktně ověřit, nicméně odborný odhad učinil mladý Chroust: „Když má Stubaika 25 kN, tak tam napiš pětatřicet. Vždyť je to krásná karabina.“ Piraňa se jmenovala. A kupodivu při pozdějších testech na trhačce nevydržela zase tak málo. Spíše překvapivě mnoho – uvážíme-li, že byla vyfrézovaná z desky, nikoliv ukovaná z prutu jako karabiny dnešní.

Sehnat karabiny najednou nepředstavovalo problém. Je libo Salewu, Kong-Bonaiti nebo snad Faders? „Svěřte svoji bezpečnost karabině Faders, vždyť i firma Mammut zadala výrobu svých karabin firmě Faders!“ hlásala reklama HUDYsportu otisknutá v páté Montaně roku 1991. Česká lezecká esa hbitě využila své zahraniční kontakty a pustila se do svobodného podnikání: „Levně, levněji, nejlevněji vám nabízí horolezecký materiál firma Vertical Sport Šilhán. Čím vás bude víc, tím nižší ceny vám zajistíme.“ Už nebylo potřeba bastlit si materiál na koleni a s ohnutými zády žadonit před prodavači drážďanského sportovního obchodu, aby se uvolili a vyložili na stůl alespoň několik duralových karabin Ruppberg, které tam před Čechy zdatně zapírali.

Na lis, na němž pracovníci Strojmetalu Kamenice kovali před revolucí Walterovky, se tak roky jenom prášilo. Jako nepotřebný jej odsunuli do kouta. Až v roce 2002 z něj nános času odfoukl Pepa Straka, který lis převezl do své dílny v tisícihlavé severomoravské vesničce Sudkov. Duralové pruty na něm ohýbal, tvaroval i frézoval. Zkoušel a zjišťoval, jak se vůbec hliníkové slitiny chovají. O dva roky později pak představil první porevoluční karabinu kovanou za studena v Česku: Raveltik Tofana. Možná ještě nějakou nosíš na dně lezeckého báglu. Do roku 2008, kdy Raveltik pod svá křídla vzala značka Singing Rock, jich Pepa Straka ukoval dobrých deset tisíc.

V dílně na břehu Sudkovského rybníka nyní panuje zvláštní klid. Čekal bych šrumec a lomoz strojů, pro který musím pořádně zvýšit hlas, abych sám sebe vůbec slyšel. Ale ono ne. Každý si v poklidu dělá svou práci a jen každých deset vteřin se z druhého konce haly ohlásí tupá rána lisu, na němž muž v montérkách ohýbá přední díl maček. Ale kvůli mačkám tady nejsem. Mě zajímá, jak se vyrábí první české za tepla kované karabiny. „Nakupovali jsme na Taiwanu, jako většina. Ale to, co jsme byli schopni dělat stejně dobře a levněji, nebo alespoň za stejnou cenu, jsme převedli sem,“ říká Jarda Keprt, když stojíme u samého počátku karabiny: asi patnáct centimetrů dlouhého kousku kulatiny. „To je hliník 7075. Dural používaný v leteckém průmyslu. Jeden z nejpevnějších.“ Než si ho někdo cvakne na sedák, projde alespoň desetkrát rukama. A pokaždé jinýma.

Rovný prut musíš nejdříve ohnout do tvaru C. Tedy upnout do nástroje a zabrat za dvě ohromné páky. A pořádně zabrat. Šup, šup a je to! Takhle to vypadá z pohledu nezúčastněného pozorovatele. Ale když se k pákám stavím chlapsky čelem… Uf! Určitě mi jenom chybí ten správný grif.

Mezitím potemnělou místnost, kde sláva světlé dlažby už dávno vyhasla pod nánosem černého šmíru, zaplavuje příjemné teplo. Kovář rozhicoval ohromnou pec na čtyři sta stupňů a do žhnoucího nitra navěšel vytvarovaná céčka. „Hliník dostaneš do stavu tečení, ve kterém si ještě zachovává svůj tvar. Nesmí se úplně roztéct. Takto se nějakou dobu udržuje, aby se nahřál a struktura materiálu byla všude stejná.” Jakmile Jarda vyřkne poslední slabiku, kovář sešlápne pedál, uvolní závaží a to silou dvě stě padesáti tun praští do teplem nasyceného zohýbaného hliníku umístěného v kovací zápustce. Bum, bác! Hotovo, další! Prachobyčejná kulatina se během vteřiny převtělila do moderně tvarované karabiny, jejíž tělo zatím ještě hyzdí přebytek vytečeného materiálu. Výlevová blána se to nazývá. Samozřejmě že ta musí pryč. A protože v této fázi výroby stále hraje prim hrubá síla, přecházíme k excentrickému lisu, po jehož zásahu převracím v rukách matně šedivý výplodek. Tvar má hezký, to ano. Ale ještě nás čeká hodně práce.

Materiál je nutné tepelně zpracovat do stavu T4 – tak se označuje stav hliníku, při kterém se považuje za tvrdý. Následně se nechá vystárnout. „Tím vlastně simuluješ přírodní proces oxidace. Kdybys to dal ven na déšť a nechal to tam ležet měsíc, dosáhneš podobného výsledku jako my teď v peci,“ říká Jarda  s tím, že teprve nyní získává hliník ony dvě nezbytné vlastnosti: pevnost a tvrdost. Zvláštní, že jedna vlastně odporuje druhé. „Když vyrobíš karabinu megatvrdou, tím pádem vysoce odolnou proti oděru, tak bude na druhou stranu šíleně křehká a praskne už při nízkém zatížení. Proto jsme museli najít nějaký kompromis.“

A zatímco pan kalič – osoba, která má na starost tepelné zpracování – ověřuje tvrdost třech kusů z dávky, my se jdeme podívat do prádelny. Jak jinak nazvat místnost, kde v bubnech, připomínajících divokou řeku z aquaparku, proti směru hodinových ručiček krouží a přes sebe se převalují drobné keramické útvary. Pyramidy, kužely, válečky, kuličky. Mezi nimi se na povrch vynořují a zase ke dnu potápí jednotlivé karabiny. Vířící se kamení výrobky dohladka obrousí. V jiném bubnu rotující plastové válečky zase zatáhnou a sjednotí povrch a závěrečná koupel v nerezu pak materiál dočista vyleští. Chybí už ho jen upravit elektrooxidací, takzvaným eloxem: „Bez povrchové úpravy by se na karabině tvořily bílé mapy. Proto ji ponoříš do kyseliny, do které pustíš proud. Tím se vytvoří ochranná vrstvička o síle několika mikronů a do ní naneseš barvu.“ Na jediný tenhle úkon dílna u Sudkovského rybníka nestačí a shánění českého dodavatele vyhovující povrchové úpravy se vůbec proměnilo v letitou záležitost, která výrobu karabin o několik let oddálila.

Nicméně podařilo se a já přes rameno nástrojaře Františka pozoruji kvedlající se hrot, který v karabině rozplácne oba konce drátěného zámku a dokončí to hezké české dílo.

Stejně ale, řekneš si: karabina, na tom kolikrát visí můj život, můžu tomu věřit? „Kdybys viděl naše kontrolní předpisy, jak jsou předimenzované! Každý polotovar projde dvěma třemi kontrolami a na závěr absolvuje každá karabina ještě výstupní kontrolu, při které ji testujeme na zatížení 10 kN,“ ujišťuje mě Jarda slovy, že v Sudkově mají celý proces nastavený tak, aby zachytili jakékoliv možné i nemožné lidské chyby a všichni mohl v noci klidně spát: její tvůrci i ty, uživatel. A pohled na karabinu úspěšně se na trhačce vzpouzející síle nějakých třiceti kilonewtonů člověka spolehlivě ukonejší. Prásk! Teprve teď se rozletěla na dva kousky. Tak kolik? „Třicet dva kilonewtonů, to jde ne?”