Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi víc líbí on nebo ona. Vlastně jsou oba krásní. Perfektní adršpašsko-teplický pár. Když on, v mizerně plytkých stupech nestupech, bojuje, aby jeho potem zalitá pravačka, sevřená do žáby, nevyskočila z otevřené spáry, ona mu klidným hlasem podává právě ta slova, která on potřebuje. Rudě žhnoucí oděrky objevující se vzápětí na opálených hřbetech jeho žilnatých rukou svědčí o tom, že bolest dovede zkousnout. Ani ona nemá strach. Jen o něj. Po chvíli sedí nahoře oba. A ona, s čerstvým šrámem na koleni, který ani neví, kde utržila, a se smyčkami do kříže navěšenými přes ramena, si vyměňuje pohledy se ženou, jejichž boků se už dotýkaly stovky, ne-li tisíce můžu. Ten její taky. Ale to je v tuhle chvíli nepodstatné. Na Starostovi sedí spolu a oběma jim to moc sluší.

Někteří zastávají názor, že brát si do skal hezké oblečení je totální hovadina: stejně to ve spáře či komíně rozcupuješ na hadry. A mají pravdu. Na písku rozhodně. Zrovna nedávno dvě masivně modré záplaty na koleni a pozadí projasnily zpustlou látku mých oblíbených lezeckých kalhot. Do skal se chodí lézt, nikoliv předvádět poslední kolekci, že ano? Když si ale z Ádru uděláš dvacetikilometrovou zajížďku do trutnovské dílny, v níž Terka Bartoníčková se svou maminkou šije lezecké oblečení pod značkou Baterca, možná na tebe udělá dojem, že každý kus tam vzniká tobě na míru. Od velikosti po barevnou kombinaci. A kdyby přece jen někdy došlo k fatálnímu setkání látky “batercovských” kalhot s ostrým skalním výstupkem, holky tenhle delikt napraví: “Viděla jsem už naše věci dobře zajetý a ještě se snad nestalo, abychom s tím něco nezvládly,” říká Terka znalá skutečnosti, že šicí stroj zkrátka patří do života lezce - doma v kumbále i tři metry nad prvním. 

Ten spanilý pár - pro úplnost Kačka a Ondra - je domluvený pro focení na téma Jak Baterca skály rozsvítila. Než je ale pod Starostou ustrojíme do barev, strávíme s Terkou v jejich dílně celé dopoledne. Sedíme v showroomu obklopení hotovými kusy oblečení a naši rozpravu doprovází rytmické vyhrávání šicího stroje z vedlejší místnosti. Trrrrrrrrrr a nic. Svižné Allegro nahrazuje rozvláčné Largo. A tak stále dokola se střídá kmitání jehly s lehkým pracovním šumem, když maminka Jitka prošívá lemy kalhot tvořících zakázku pro pražský sportovní klub. Má to v ruce. Po mně by zel v látce nevzhledný klikyhák a ona sází od oka šev, podle kterého by si člověk mohl rovnat pravítko.

“Mamka měla původně dílnu, ve které si dělala vlastní zakázky, v prádelně v paneláku. Tam nám před osmi lety ušila lezecké kalhoty. A samozřejmě, když něco nosíš a lidem se to líbí, tak se tě ptají, kde to seženou taky.” Tak vznikla značka Mrkev, kterou založila Terka ještě se svojí kamarádkou Jančou. Proč Mrkev? “Prostě jsme řekly Mrkev a byla to Mrkev. Žádný význam to nemělo. A nás vůbec nenapadlo, že budeme podnikat. Ale ono se to nabalovalo a najednou jsem si musela vyřídit živnosťák.”

Když na vlastní oči poznáš, jak se věci vyrábí, začneš je posuzovat jiným měřítkem. Za tričkem na věšáku tak můžeš vidět nekonečnou řadu šicích strojů, zpoza kterých vykukují jen tmavovlasé zátylky asijských žen pracujících v pětatřicetistupňovém horku 16 hodin v kuse za jeden dolar na den. Nebo tě Terka Bartoníčková provede dílnou v prvním patře budovy na Skřivánčí ulici v Trutnově, kde ti míry vezme švadlenka Monika a při vybírání látek se vám za zády mihne žena na první pohled od rány, ale jinak s velkým srdcem a zlatýma rukama. Takový dojem ve mně alespoň zanechává maminka Jitka. “A ještě sem občas dochází dvě švadlenky, které nám pomáhají s mikinama a taškama. To se nám tady tak objevila jedna pravidelná zákaznice, která dlouho měla strach mi napsat, že by pro nás chtěla šít. Ale nakonec se odhodlala a teď nám tady dělá kabelky.”

Připadám si trochu jako povaleč, když zakousnutý do dortíku pozoruju, jak maminka Jitka kmitá mezi místnostmi s rozpracovanými šortkami v náručí. “Hele mami, ale tam máš blbě přišitou tu nášivku,” dává situaci korunu Terka. “A takhle nás tady kontroluje,” mrká na mě čtverácky maminka Jitka a pokračuje v kvapíku směrem ke stroji, který vyšije do kalhot logo Baterca. Až potud projde každý kus oblečení rukama tolikrát, že se mi to ani nedaří spočítat. A zatímco jehla jediného automatu v dílně dokončuje písmeno e, zapojuje se do rozhovoru i maminka Jitka. “Třeba jenom ten pytlíček, do kterého hotové věci dáváme, projde třikrát rukama. Nastříhat, sešít na overlocku, na normálním stroji a navlíknout šňůrku.” Každopádně zrovna ten pytlíček mi přijde jako výjimečně užitečná pozornost pro zákazníka. Sám si do něj na cestách balím ponožky, aby se mi nepotulovaly bezprizorně v batohu. “S tím přišla mamka. Přemýšleli jsme, v čem ty věci předávat. V igelitáku nám to přišlo neosobní, jako z nějakého skladu. Tak šijeme plátěné pytlíky, na kterých obměňujeme motiv. Aby lidi, co si Batercu kupují častěji, neměli doma třeba pět stejných.” 

Vlastně je mi to všechno hrozně sympatický. Vybereš si na webovkách styl kalhot nebo třeba šatů, nakombinuješ si barvy, do objednávky připojíš své míry a do tří týdnů máš svůj originál. ,,Vzhledem k tomu, že se lidi měří sami, je úžasný, že se nám vrací jen úplný minimum věcí k úpravám,” říká maminka Jitka, aniž by ustala v práci - právě navléká do kalhot šňůrky. “No, většina krejčových šije na dvě tři zkoušky. My to vezmeme a ono to sedí. Ale to je vlastně celé naše know-how: máme dané střihy a ty upravujeme podle měr, co zákazníci zašlou,” dodává Terka s tím, že i kdyby výsledek přece jen neseděl, dá se oblečení případně upravit.

Začínaly před deseti lety v prádelně. Pak si pronajaly dvě místnosti na Skřivánčí ulici u výpadovky z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dnes zabírá jejich dílna celé jedno patro a balíčky s oblečením Baterca odcházejí z Trutnova do celého světa. “Teď jsme něco posílaly do Švýcarska. A loni jsme měly obrovskou zakázku pro lezecký oddíl ve státě Montana (to je náhodička, pozn. aut.).” Přesto se Terka jako úspěšná podnikatelka necítí. “Já to tak vůbec nevnímám. My prostě máme Batercu a děláme to, co milujeme a co nás baví.” Takže žádné grafy a výhledy na 20% růst v příštím kvartále? “Jsme rády, že nás to živí. Ale tyhle čísla vůbec neřešíme. My to děláme pro radost.” A tak to asi má být