Kdysi jsem si v Chamonix pořídila černobílý plakát, na kterém leze po žebříku přes ledovcovou trhlinu dáma v sukni. Fotka mě utvrdila v přesvědčení, že s holkami se na horách odjakživa počítá. I expedice do nejvyšších hor, sedmy, osmy nebo těžké cesty ve vysokých horách nad šest tisíc metrů už nejsou jen chlapskou záležitostí. Hofmannka, Dina Štěrbová a Čepelice jsou nejzářnějšími příklady, že to jde. Samozřejmostí to ale není. Muži někdy ženské lezecké ambice nechápou. Jeden můj miláček mi kdysi řekl, že s ním na žádnou expedici na Pamír nepojedu: „Budeš sedět doma a žvýkat kůže!“ To mě naštvalo a hlavně vyhecovalo k tomu, abych si vymyslela vlastní expediční plán.

Nikam se necpi

Ideální je, když se expedice zorganizují samy. Prostě se to potká a velehorská výprava tak nějak vyplyne ze situace. Připadá mi lepší se nikam necpat. V horách se člověk dostává do složitých situací a je dobré, když tam není omylem. Musíš si spočítat, proč chceš na kopci být a s kým. Solidní parťák nebo parťačka jsou klíčem k úspěchu. Hodí se mít vyrovnané síly – tím zdaleka nemyslím stejné schopnosti, protože ženské a mužské tělo má jiné predispozice, ale mám na mysli partnerství, vyvažování protikladů, prostě ideální jin a jang. Fyzickou sílu doplňuje psychická odolnost, intuice a správný odhad situace. To všechno se ve vysokých horách počítá. Jeden můj spolulezec si na expedici neprozřetelně vzal knihu o neštěstí v horách Who Lives, Who Dies a její četba ho postupně tak rozložila, že hned po aklimatizačním výšlapu do C1 na Chan Tengri přebookoval letenku a odletěl domů. Fyzickou sílu přitom měl.

Podmínkou společného lezení je ale samostatnost slabšího článku výpravy. Proto mi můj parťák na Piku Pobědy Martin Sankot odmítal podat ručičku a nekompromisně trval na tom, abych trhliny v ledovci přeskakovala sama. Ne že by nebyl gentleman, ale nechtěl mě mít na krku. Měl pravdu. Nedokážu-li trhlinu přeskočit sama, nemám v takových končinách co dělat.

Vrcholové ambice jsou důležité, nahoru musíš opravdu chtít, jinak tě hora rychle přemůže. Ve vysokých nadmořských výškách se z dálky v řídkém vzduchu vrchol zdá být na dosah ruky. Ale to je klam, vždycky to stojí spoustu sil. A to nejenom fyzických! Vnitřní motivace a hluboké přesvědčení o tom, že tudy vede cesta ke štěstí, je velice důležitá. Já vnímám pohyb ve vysokých nadmořských výškách jako velké privilegium. Ostatně vstupuješ do míst, která patří bohům. Ať už jdeš na audienci k Bohyni hojnosti, Bohyni moudrosti nebo k Pánovi stepi – napínavé je to vždy. Nikdy není jisté, zda tě hora k jeho veličenstvu nebo její svátosti pustí. Cesta může být namáhavá i riskantní a nezapomínej, že v sázce je hodně – ztratit můžeš i život. Proto je dobré jít vzhůru s pokorou, všímat si znamení a při překonávání překážek, které se staví do cesty, se rozhodovat správně. Možná se dotkneš nebe, nebo se vzdáš, zavěsíš pytel a spasíš holý život. Z první výpravy na Chan Tengri jsem se vrátila z výšky 6500 m n. m., bez vrcholu. Byla jsem zklamaná. Ale náčelník základního tábora to vzal s naprostou samozřejmostí: „Nevpuskájet, nevpuskájet. Pán stepi zrovna neměl na audienci náladu, přijď příště!“