
V sukni pro zlatý cepín

Blok 1
Kdysi jsem si v Chamonix pořídila černobílý plakát, na kterém leze po žebříku přes ledovcovou trhlinu dáma v sukni. Fotka mě utvrdila v přesvědčení, že s holkami se na horách odjakživa počítá. I expedice do nejvyšších hor, sedmy, osmy nebo těžké cesty ve vysokých horách nad šest tisíc metrů už nejsou jen chlapskou záležitostí. Hofmannka, Dina Štěrbová a Čepelice jsou nejzářnějšími příklady, že to jde. Samozřejmostí to ale není. Muži někdy ženské lezecké ambice nechápou. Jeden můj miláček mi kdysi řekl, že s ním na žádnou expedici na Pamír nepojedu: „Budeš sedět doma a žvýkat kůže!“ To mě naštvalo a hlavně vyhecovalo k tomu, abych si vymyslela vlastní expediční plán.
Nikam se necpi
Ideální je, když se expedice zorganizují samy. Prostě se to potká a velehorská výprava tak nějak vyplyne ze situace. Připadá mi lepší se nikam necpat. V horách se člověk dostává do složitých situací a je dobré, když tam není omylem. Musíš si spočítat, proč chceš na kopci být a s kým. Solidní parťák nebo parťačka jsou klíčem k úspěchu. Hodí se mít vyrovnané síly – tím zdaleka nemyslím stejné schopnosti, protože ženské a mužské tělo má jiné predispozice, ale mám na mysli partnerství, vyvažování protikladů, prostě ideální jin a jang. Fyzickou sílu doplňuje psychická odolnost, intuice a správný odhad situace. To všechno se ve vysokých horách počítá. Jeden můj spolulezec si na expedici neprozřetelně vzal knihu o neštěstí v horách Who Lives, Who Dies a její četba ho postupně tak rozložila, že hned po aklimatizačním výšlapu do C1 na Chan Tengri přebookoval letenku a odletěl domů. Fyzickou sílu přitom měl.
Podmínkou společného lezení je ale samostatnost slabšího článku výpravy. Proto mi můj parťák na Piku Pobědy Martin Sankot odmítal podat ručičku a nekompromisně trval na tom, abych trhliny v ledovci přeskakovala sama. Ne že by nebyl gentleman, ale nechtěl mě mít na krku. Měl pravdu. Nedokážu-li trhlinu přeskočit sama, nemám v takových končinách co dělat.
Vrcholové ambice jsou důležité, nahoru musíš opravdu chtít, jinak tě hora rychle přemůže. Ve vysokých nadmořských výškách se z dálky v řídkém vzduchu vrchol zdá být na dosah ruky. Ale to je klam, vždycky to stojí spoustu sil. A to nejenom fyzických! Vnitřní motivace a hluboké přesvědčení o tom, že tudy vede cesta ke štěstí, je velice důležitá. Já vnímám pohyb ve vysokých nadmořských výškách jako velké privilegium. Ostatně vstupuješ do míst, která patří bohům. Ať už jdeš na audienci k Bohyni hojnosti, Bohyni moudrosti nebo k Pánovi stepi – napínavé je to vždy. Nikdy není jisté, zda tě hora k jeho veličenstvu nebo její svátosti pustí. Cesta může být namáhavá i riskantní a nezapomínej, že v sázce je hodně – ztratit můžeš i život. Proto je dobré jít vzhůru s pokorou, všímat si znamení a při překonávání překážek, které se staví do cesty, se rozhodovat správně. Možná se dotkneš nebe, nebo se vzdáš, zavěsíš pytel a spasíš holý život. Z první výpravy na Chan Tengri jsem se vrátila z výšky 6500 m n. m., bez vrcholu. Byla jsem zklamaná. Ale náčelník základního tábora to vzal s naprostou samozřejmostí: „Nevpuskájet, nevpuskájet. Pán stepi zrovna neměl na audienci náladu, přijď příště!“
Zdomácni v horách
Předpokladem pro lezení na vysoké hory je fyzička. Pokud ji nemáš, žádnou expedici plánovat netřeba. A dobrou kondici, stejně jako dobrého parťáka, nesplašíš jen tak ze dne na den. Samozřejmě existují nejrůznější tréninkové plány, krátkodobé výzvy a návody, jak se rychle dostat do formy, jenže z mé zkušenosti to takto instantně nefunguje. Horolezkyní se nestaneš na povel. Pevný krok a důvěru ve svou tělesnou schránku získáš, když se do hor neustále vracíš. Ideální je tam zdomácnět. Chození po exponovaných hřebenech, šlapání do kopce či nošení těžkého batohu je jednodušší, pokud se stane tvým denním chlebem. Na zimních výpravách si vyzkoušíš, jak si rozumíš s vichřicí, co se snášet ještě dá a kdy už máš zkrátka dost. Přestane ti vadit nejrůznější diskomfort – hlad, zima, nedostatek spánku – což se na expedici může hodit. Mně se docela osvědčilo bivakování ve Vysokých Tatrách. Klepání kosy ve vlhkém spacáku v bivaku pod kamenem prověří tvou odolnost. Dobrou expediční průpravou je také běhání horských ultra maratonů. Zkus třeba Nonstop beh hrebeňom Nízkých Tatier, vydatnou padesátku s tříkilometrovým převýšením, což je výborná trať na zhuntování těla, která by tě ale neměla úplně odrovnat. Tento závod běhám před sezónou pravidelně, abych si ověřila, jak na tom jsem. Ideální lakmusový papírek!
Ovládni nádobíčko
Opakování základů horolezecké techniky nikdy neuškodí. Třeba vytahování parťáka z ledovcové trhliny a obsluhování kladky je pro mě vždy vyšší dívčí. Těsně před výstupem si to raději vždy nanečisto ještě vyzkouším. Při aklimatizaci v okolí základního tábora na ledovci je na takové opáčko nejvyšší čas. Naostro to může být mnohem větší risk. Na Piku Korženěvské, hned na začátku sněhového pole někde nad prvním výškovým táborem jsem prošlapávala stopu, když za mnou najednou škublo lano. Otočila jsem se a zjistila, že můj parťák Jaromír Mataj uvízl do půl pasu v ledovci. Zasekl se o batoh, třepal nožičkami v díře a šlapal vzduch. Naštěstí se z trhliny vysápal s pomocí cepínů sám. Bylo to pro nás pro oba takové varování.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se