Heinz Mariacher patřil v 70. a 80. letech mezi špičkové lezce a už čtyři desetiletí se věnuje navrhování lezeček. Při vytváření modelů využíval (a stále využívá) svých lezeckých zkušeností i uměleckého citu a lezečky se pod jeho rukama začaly měnit z neforemných bačkor na precizní nástroje, které používáme dnes.

Heinz Mariacher sedí u kuchyňského stolu v Karerpassu v italském Jižním Tyrolsku. Dolomity pokrývá sníh, který napadl během brzké podzimní bouře. Pětašedesátiletý Mariacher dnes tedy nevyrazí lézt do oblasti skryté v alpském údolí, vzdálené asi dvacet minut od jeho domu. Nachází se v ní některé z prvních špičkových italských sportovních cest, ale přesto zůstává stranou zájmu médií – a přesně tak to má Mariacher raději. „Lezení pro mě bylo vždy o zábavě a osobních výzvách, ne o slávě,“ říká. V tomto klidném údolí má Mariacher pozemek se starou farmářskou chatou, kterou si opravil. A zde odpočívá, leze, testuje boty a dělá nové cesty – paradoxně daleko od mas přitahovaných sportem, k jehož rozvoji on sám podstatnou měrou přispěl.

Mraky za oknem mění moře červených dolomitských vrcholů v ponurou šeď, která se táhne na východ, směrem k Marmoladě a Sass dla Crusc – horám, ve kterých se Mariacher od 70. let podílel na etablování volného lezení. Hodinu jízdy opačným směrem leží Arco, kde jeho zápal pro volný pohyb pomohl na začátku 80. let 20. století rozvoji sportovního lezení.

Povídáme si u espressa a po chvíli Mariacher odběhne nahoru a vrací se s černou nazouvací cvičkou. „Ta je z roku 1970,“ říká. „Objevil jsem ji v jednom obchodě v Innsbrucku a okamžitě jsem se do ní zamiloval!“ Když v roce 1982 začal navrhovat lezečky pro italskou obuvnickou firmu La Sportiva, nemohl se dočkat, až vytvoří model inspirovaný právě touto botou. Jeho prvním úkolem však bylo navrhnout tvrdou a vysokou botu – v roce 1982 tak spatřila světlo světa lezečka Mariacher. Od té doby Heinz vytvořil řadu dalších ikonických modelů, včetně mnoha bot pro firmu Scarpa, kde nyní pracuje.

Energičnost, s níž Mariacher vysvětluje lásku k tomuto střevíci a k lezení, vyvažuje jeho pečlivost a smysl pro řád. Obecně je spíš rezervovaný, ale lidé ho často vnímají jako tvrdohlavého – zejména na sociálních sítích nebo na jeho webových stránkách, kde se bez zábran vyjadřuje k posedlosti současných lezců imagí a přítomností v médiích a srovnává to s dřívějšími dobami „naprosté a nepodmíněné svobody, kdy lezení vůbec nikoho nezajímalo“.
„Pro Heinze je lezení o tom, že je venku a může se soustředit na pohyby, ne že je na lezecké stěně obklopen spoustou hluku a lidí; vždycky lezl a i nyní leze jen sám pro sebe,“ říká Mariacherův spolupracovník Nathan Hoette ze společnosti Scarpa.

O několik dnů později se počasí umoudří a já tak mohu Mariacherův přístup k lezení pozorovat na vlastní oči. Vyrážíme do tajného sektoru, o který se on a jeho manželka rádi dělí s přáteli, nicméně autory lezeckých průvodců po Dolomitech ve snaze ochránit své klidné útočiště požádal, aby ho v publikacích neuváděli. Tady, na vápencovém útesu vysoko v horách, se ještě potulují jeleni a skálu lemují divoké květiny – jednoho odpoledne, když sem vyrazíme otestovat prototyp lezeček, Heinz staví okolo kvetoucí bledule malou ochrannou zídku. Zdejší cesty s malými dírkami a spárkami vyžadují precizní práci nohou a dokonalou techniku. Prostě klasický mariacherovský terén.