Vysoká hra

S lezením v Serra do Cipó to bylo tak: vstávali jsme před šestou hodinou ranní, abychom byli v sedm na skalách. Lézt se tak nějak dalo do jedenácti, výhodu měli jedinci s amatérskými zkušenostmi se saunováním. Pak už jsme jen pili pivo a snažili se moc nehýbat, abychom zbytečně nevířili okolní horký vzduch, který by nám popálil kůži. Domorodci nám naštěstí ukázali açaï, populární ovocnou zmrzlinovo-ledovou třtinu, která se prodává v obrovských, minimálně půllitrových miskách.

Tříkrokový tlak přes čtyři jednoprdy. Patnáct let téměř zapomenutá legenda. Nekompromisní prásk, na který máš jen pár měsíců v roce. Súľovská darda, ve které necháš pár kapek krve...

Vesnice Täsch, dvě hodiny ráno, zvuk budíku rezonuje o stěny plechové dodávky. Ignorovat jej nelze. Vše mám připraveno z večera. Snídám, oblékám to přichystané minimum. Třicetiminutový rituál. Otevírám dveře dodávky. Vstříc novým výzvám! Sny z noci přechází ve skutečnost – traverz Obergabelhorn–Zinalrothorn z údolí a zpět. Single push!

Fotografuji téměř odjakživa – dokonale si pamatuji hodiny strávené v improvizované temné komoře v kuchyni s dědečkem a můj první fotoaparát, který mi dal strýc – nomen omen středoformátový Lubitel na filmy 6x6.

O pár chvíľ sme už pri Plese nad Skokom. Odtiaľ už jasne rozoznávam reliéf hangu, ktorý vďaka cestám vznikajúcim na ňom, vystúpil z anonymity.

Těžké lezení ve stropě mě vyvedlo z míry, ale rozhodně jsem se nevzdala natrvalo. „Jednou se sem vrátím a vylezu to,“ říkala jsem si. Prozatím jsem byla spokojená i jen s pouhým pokusem o 5.12. Sbalily jsme zbytek věcí a vyrazily zpátky na parkoviště T-Wall.

Veľa veci sme so sebou nemali, takže sme iba zkufrovali laná, ktoré sme si dali pod zadok, na páperku som si obliekol ešte vetrovku. Sadli sme si vedľa seba, nohy zašuchli do lezečiek a od jedenástej hodiny sme čakali na ráno. Oprieť sa veľmi nedalo, pretože od chrbtu chladilo, tak som nakoniec skončil len sedením a čakaním.

Znáš na naší planetě nějaké místo, kde se dá čtrnáct dní po sněžení jezdit v prašanu první lajny? Znáš místo, kde se předpověď počasí dokáže splést o 30 °C? Místo, ze kterého máš při každodenním výšlapu a sjezdu výhled na moře, a přitom ta obrovská vodní plocha mořem vlastně vůbec není? Já jsem jedno takové poznal – hory v okolí Bajkalu.

Původním cílem naší postpubertální partičky byla pátá nejvyšší hora naší skvělé modré planety – Makalu. Upřímně ale musím říct, že o ten cíl zas až tolik nejde. Tráva, Miri a Mára jsou pro mě natolik blízcí přátelé, že je již téměř nejsem schopen odlišit od vlastní rodiny. Jsme to my.

Tatry od nepamäti navštevovali lovci, hľadači pokladov, pastieri a iní „hospodári“ len zo zištných dôvodov. Ale kto prvý vyliezol na tatranský končiar „len tak“ – aby sa nasýtil jedinečným výhľadom, alebo pre pocit, že namáhavým a nebezpečným výstupom prekonal sám seba?