Vysoká hra

Jakožto odchovanec těžkých a robustních plastových škopků, které se na skalky opravdu moc nehodily, jsem se ale pak ve staré Pentě v horách cítil doslova jako nahý, a to nejen díky její hmotnosti, která je i u té první Penty opravdu zanedbatelná – stará Penta 205 gramů a nová Penta 195 gramů – ale především díky velikosti, neboť mi prostě Penta verze jedna vyloženě pro celodenní horskou lezeckou túru nesedla a připadala mi na hlavě malá.

Zdědila jsem po sestřenici krásné červené kamaše. Ve školce tehdy červené nikdo neměl. Ale nakonec jsem je neměla ani já, protože když jsem si je oblékla, propukla jsem v pláč. Kousaly jako blázen.

pytlíku, který se bez problémů vejde do dlaně, vyndávám několik tenkých bílých lemovek, mezi nimiž je prostor vyplněný černou nylonovou síťovinou, dvě výrazná žlutá navazovací oka, nějaké tenké gumičky a pár 12 milimetrů „velkých“ spon(ek) Rock&Lock pro nastavení nohaviček.

Začali jsme pěkně od konce, na závěr skialpové sezóny. Při túře – dá-li se tak tento pofidérní dvouhodinový jarní podnik vůbec nazvat –, ke které se vždycky odhodlám až na samém sklonku zimy.

Za prvé: ukazuje-li teploměr 36 °C ve stínu, mění se jinak pohodové plotnové lezení v kompaktní černé žule na kompaktní horor. Za druhé: ukazuje-li teploměr 36 °C ve stínu, nejsou třicet devítky lezečky na dvaačtyřicítce noze tak husté zbraně jako na boulderech v Ludvíkově.

Půlnoc není poledne. Noční čerň jakoby přemalovala kulisy na místech, která jinak dobře znám. „Podělané ostru- žiny!“ Tudy ne! Z chodníčku správně odbočuju až napodruhé o několik metrů výše a ve světelném kuželu se rýsuje silueta skály. Z údolní strany vede cesta přes prastarý kroužek.

VI.2+? Poznal jsem tedy lecjaké stupnice, ale co si představit pod tímhle tajným kódem? Poláci zase musí mít něco extra a v průvodci Rudawy Janowickie – Przewodnik wspinaczkowy samozřejmě najdeš vše o slavné polské historii, pouze po převodní tabulce obtížnosti budeš pátrat marně.

Poslední tři délky už jsou spíše za trest. Slunce definitivně opustilo druhou stranu hory a nyní si ve tmavém žulovém poli připadáš jako volské oko vyklepnuté do rozpálené pánve. V puse sucho, zátylek zarudlý a nohy pro samou bolest soukáš do lezeček s výmluvnou grimasou ve tváři.

Jednomu ty chvíle začnou scházet. Lyže zabořené ve sněhu a vločky hrnoucí se po stehnech vzad taky nejsou špatné. Ale skály jsou skály. Především ty nahoře v horách, kam mnoho tuláků nezabloudí. Nebývají tak pohledné, ani tak vysoké a dokonce ani tak dobře zajištěné

Tehdy jsem Skalák opouštěl rozhodnutý, že už tam víckrát nepáchnu. Při lezení hledám klid. Raději se zakousnu do mechu v tom nejzelenějším a nejdrolivějším kvaku než se s jinými lezci předhánět, kdo dřív doběhne pod nástup a přes první chyt si přehodí konec lana.