Za zrcadlem
Za zrcadlem
Některá místa nebo příběhy můžou být zdánlivé jakoby za zrcadlem. Jak však již naznačil jistý Lewis, stačí prolézt náhodnou králičí norou a časoprostor cosi změní na svém zakřivení a najednou vidíš i za roh. Nebo právě za zrcadlo? Jistým aspektem určitého místa může být totiž i lezení ve specifickém jeskynním klimatu. Vytváří dojem, že dění mimo jeskyni se lezce netýká a živly v podobě vánice nebo deště také ne. V jeskyni je stále klid a ticho narušují pouze povely nebo zvuk vrtačky…
Budeme-li vycházet z další léty ověřené teze, že „otec je vždy nejistý“, pak lze konstatovat, že za zrodem prostě stál „nějaký pán“, ačkoliv nemálo geologů, jeskyňářů a lezců místo za zrcadlem navštívilo již v šedesátých letech minulého století. Konečně, může-li do nory vklouznout kdokoliv, pak vlastně nezáleží na tom, kdo byl prvý.
„Není-li terén lezitelný v létě, proč ne v zimě s cepíny?“ pronesl jistý vizionářský hlas. Jako první výzva oblasti se jednoznačně podbízela linie výrazným stropním paleokorytem prostřední jeskyně, zčásti již zasintrovaným. Ten jsme spolu s Vojtinem sice rozvrtali, ale kvůli záměně velikosti vrtáku a nýtů, snahy zanechali. Neváhal však „jistý pán“ a prosincem třináctého roku nového milénia odvedl černou práci s přípravou ultimátní linky zvané Nejasná zpráva o konci světa. Jeho popis vše vystihuje: „Protože jsem nikdy nic takového nedrajtůlil, tak tomu dávám asi D10. Je to jak lezení nad rakví v připraveným hrobě. Prostě jen přivřít…“
Za zrcadlem
Hozenou rukavici jsem záhy zvedl. Přidávám svou vzpomínku z té doby: „Po klasické hicovačce hurá tresčit. Samotný strop očividně nedělá potíže, ale výlez z koryta přes závěrečný strop mne vždy nějak rozbije, zmuchlá a zahodí do doliny, či mi už dojdou síly na posledních pár beznožních přesahů do odpočinkové díry Luxoru. Nezbývá, než se pro večer odevzdat živlům a počastovat se se sněhovou vichřicí. Po vydatném obžerství v místní putyce za trest půl hodinu vykopávat káru a přečkat už příjemnější (jak pro koho) noc v jejím náručí… Nevím proč, ale ráno nám nechtějí dát nikde najíst a pojídat nakládaný hermelín z víčka není úplně štýlovka. Chvíli tedy hektik se sháněním alespoň teplé vody na čaj a hurá drtiti. Progres ale nula. Závěrečný schod jako by byl prokletý. Vymýšlím dvacet různých variant a vše funguje jen „jako“ – zatracený Potěmkin… Večer, po odpočinku cítím sílu, ale vydrbe se mnou opět závěr. Přecházím v nasranost a jdu okamžitě do protest pokusu. Vyvlátí nohou v půlce stropu (tzv. Ježíše) ještě ustojím, ale v závěru se opět zasekávám na popletených rukách a překlíněných piklech. Jsem zoufalý, a tak se uchyluji k nejistým řešením. Plytká dírka, kterou jsem odmítal použít, podrží přesně do doby, než zaklíním další nejistý pikl a hurá krok do mamin. Ty jsou sice tutové, ale na shybování už se cítím totálně uondaný. Nejhorší je poslední krok, doslova na křeč skáču a jen cítím, že se asi hodně rychle pobliju. Následuje však odpočinek, pročež vše zůstává akorát u hiclé hlavy a rozbouřeného břichu. V rozporové pozici přetahuji s nachcanými lýtky lano, zatímco jistič lano ruší a přebíhá pod stropem za druhým, připraveným ulehčit mi vertikální část výstupu. V půlce odpočinku však uklouzne na zledovatělých šutrech a já se jen z posledních sil nenechávám vyrvat nepohodlí odpočinku a jističův pád s obtížemi ustojím. Už to nechci pustit, když to stálo tolik námahy…“
Hlavním questem po Nejasné zprávě se stal litý strop vlevo od stropního paleokoryta s výlezem podél trhliny v hladké plotně headwallu. Toho se ujali olomoučáci Michal Daniel a Bidlo. Nejprve ze stěny oprášili několik tun volných bloků a bezprostředně poté zkrokováním vyřešili boulderový problém zdánlivě nelezitelného stropu. V půlce února 2017 se Michalovi podařilo probít se všemi obtížemi a cvaknout slaňák Ztracené lásky, dodnes nejtěžší a vlastně jediné drytoolové dvanáctky zdejších kopců. Michal na zdejší působení vzpomíná takto: „S Bidlem jsme dost trénovali drajtůl, hlavně u něj na fošně s dírama, ale také v Čechovicích, což je taková mini skalka u Olomouce, kde jsme lezli pořád dokola ty čtyři šestimetrové cesty nahoru a dolů, aby byla nějaká vytrvalost. Objížděli jsme různé preteky s cepínama, hlavně na Slovensku, potom i brněnský závod. Přišlo nám to jako dobrá zábava na zimní měsíce. Hned nato jsme se jali přelézat ty nejtěžší cesty zde. Ta desítka nám dala zabrat, ale Bidlo viděl ještě jeden směr ve stropě, více středem. Tak jsme se na to vrhli, s vrtačkou a pajzrem. Museli jsme ‚odpálit‘ jeden určitě tunový blok skály hned na začátku kolmé části, který tam držel na dobrý slovo, jinak celkem čistá linka. Moc jsem nevěřil, že to půjde vylézt, a už vůbec jsem nevěřil, že to vylezeme my. Bidlo byl ale ambiciózní a strhl mě s sebou, a tak jsme to nakonec zkrokovali a začali jsme dávat pokusy. Kolik jich bylo, než se mi to podařilo v kuse, už ani nevím, ale bylo jich dost. Cesta je to vyvážená s několika těžšími kroky (takový natahováky v paragánovi po nejistých chytech, ale aspoň máš pořád madlo) důležitý je udýchat strop a máš vyhráno, i když ta kolmá část taky dokáže potrápit (hlavně technicky).“
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se