Součástí toho našeho vertikálního způsobu trávení volného času bývá často i méně či více vynucené, více či méně horizontální strávení doby, kterou normální lidé tráví ve voňavých peřinách, na kvalitních matracích, vedle svých drahých poloviček. Ano, řeč je o bivacích. Ty jsou spíše spjaty s horskými, ať už letními, či zimními (nikdy nezapomenu na lednové spaní v Maltatalském seníku, kdy venku spadla v noci teplota na -32 °C) radovánkami, ale celá řada z vás určitě tráví bivaky i pod skalami např. na písku a určitě se mezi vámi najde spousta těch, kteří pořád ještě při velikonoční návštěvě Arca tráví značnou část podvečera hledáním zašitého místa, kde ho nevyhmátnou „carabinieri“.

Jsou bivaky plánované, bivaky neplánované a pak jsou ty, na které se nezapomíná. Taky takových pár mám. Asi nikdy nezapomenu na plánovaný bivak v jedné bezejmenné stěně v Karákóramu – luxusní plošina pro tři, spali jsme na ní dvě noci, slaňovali přes ni a pár dní později jsme pak z BC sledovali, jak se přímo přes „naši“ polici přehnala masivní kamenná lavina. Veselý bivak jsme pak zažili pod Ošarpancema, kde je celá řada skvělých míst, kde se pod mohutnými žulovými bloky dá krásně strávit třeba celý týden. Pod jedním takovým šutrem jsme byli pěkně zabydlení, jídlo na jedné straně jeskyně, lezecké cajky na druhé, no a jednu noc, někdy po půl noci hluk od strany, kde bylo jídlo. Krve by se ve mně nedořezal a velice opatrně jsem tichými slovy: „Maky, asi tu je medvěd,“ začal budit kamaráda na laně, který z chrápání přešel přímo do sedu, praštil se hlavou o strop, poostravsky zanadával, rozsvítil čelovku a v kuželu v té době ještě teplého žlutého světla jsme uviděli lišku se dvěma liščaty, jak si pochutnávají na našem „dobrém hostinci“. No a bivaky neplánované? Taky jsme se zmíněným Makym jeden takový zažili. Jižní stěna Marmolady je asi ten nejkrásnější, nejkompaktnější a také nejvyšší kus dolomitského vápence, který ti jedny z nejkrásnějších hor na světě mohou nabídnout. Je to už hodně let, co jsme se rozhodli si v této stěně něco vylézt a že to přece musíme jako spousta jiných zvládnout za den. No, zvládli jsme to za den, ale stačilo jedno „dupnutí“ se v cestě a na vrchol jsme dolezli s čelovkami v 11 v noci. Podle popisu se mělo slaňovat na severovýchod, přijdeš ke kraji, slaňák nikde, koukneš do té černé ďury pod tebou a moc se ti tam nechce. Obejdeš celý vrchol věže, nic nenajdeš, no tak co, v Dolomitech jsme ještě nebivakovali, velká bouře byla předevčírem, to dáme. Dali jsme, akorát ta zbylá voda v petce nám přes noc zmrzla, takže se dá tušit, že s oblečením do jižní stěny ze spánku moc nebylo. A pohodový slaňák jsme ráno nakonec našli na severozápadní straně věže, akorát se k němu muselo kousek slézt.

A proč že takhle vzpomínám na má lezecká léta dávno minulá? Když jsem procházel disky, co mi zůstaly v redakci po mém bývalém šéfovi Tomáši Roubalovi, našel jsem taky pěkný rozsáhlý text nazvaný prostě „Jak jsem“ od „BKV“, tedy jednoho ze zakladatelů Montany a natolik se mi ten text líbil, že jsem se musel alespoň s jeho částí právě o bivacích podělit i s tebou milý čtenáři. Snad se bude líbit i tobě, stejně jako i zbytek celé, už 207. Montany.