Vysoká hra

Součástí toho našeho vertikálního způsobu trávení volného času bývá často i méně či více vynucené, více či méně horizontální strávení doby, kterou normální lidé tráví ve voňavých peřinách, na kvalitních matracích, vedle svých drahých poloviček. Ano, řeč je o bivacích.

Nikdy jsem během více než dvaceti let lezení nebyl velkým (upřímně ani malým) příznivcem závodního lezení a v podstatě první věc, kterou jsem před mnoha a mnoha lety po nástupu na šéfredaktorské křeslo Montany udělal, bylo postupné vytlačení závodů z obsahu. Ale Světový pohár v boulderingu, přímo na Letné, v matičce stověžaté – u toho by přeci jen Montana měla být! Za prvé už dlouho žádná akce takového formátu v naší malé zemi nebyla a za druhé máme Adama, se kterým je Montana od jeho úplných začátků.

Poslední události týkající se Montany a prodeje předplatného mě prostě zákonitě musely přivést na dilema v nadpisu Editorialu tohoto čísla. Vyplatí se u nás vůbec ještě vyrábět něco hodnotného, co krom velkého objemu financí obnáší také neskutečné úsilí a hromadu poctivé práce?

Piolet d'Or, Golden Ice Axe, Zlatý cepín – krom vrcholu a bezpečného návratu do tábora nejprestižnější ocenění, jaké může alpinista za svůj výstup získat. Takový horolezecký Oscar. Ale dá se alpinistický výstup vůbec nějak exaktně hodnotit? A kde se vlastně toto ocenění vzalo?

Jako první na celoroční pravidelnou spolupráci s Montanou kývl lezecký pár snů – James Pearson a Caroline Ciavaldini. Kdo by tuto lezeckou a partnerskou dvojici, která se mimo jiné před nějakou dobou stala rodiči náhodou, neznal (v češtině od nich mj. vyšla nádherná kniha o lezení po celém světě), tak stručně představím: James je Brit jako poleno, vyrůstal v Peak District, a Caroline je pro změnu Francouzka, bývalá reprezentantka v lezení, narozená na ostrově Réunion.

Nikdy jsem nebyl vyloženě překližkář, a když to jen trochu šlo, vždycky jsme s mladším bratrem směřovali naše začátečnické vertikální pokusy ven. Když jsem tedy před dvaadvaceti lety začínal lézt, musel jsem se spokojit s tím, co nám příroda v tom našem domácím, geologicky pro lezení nepříznivém kraji nadělila.

Někde jsem četl, že kdyby moderní britské dobrodružství mělo tvář, s největší pravděpodobností by vypadalo hodně jako Leo Holding. Tomu se vůbec nedivím...

No a máme tady srpen 2022 a ty, náš milý čtenáři, opravdu držíš v rukou právě ono inkriminované 200. číslo, které mělo být číslem posledním.

To je ti takové zvláštní slovo, ta dovolená. Pan Google nám k jeho významu doslovně říká: „Dovolená je zkrácený název pro dovolenou absenci (nepřítomnost) zaměstnance na pracovišti.“ Obecně se pak vžila představa, že když si člověk bere dovolenou, tak většinou někam jede. „Kdes byl letos na dovolený?“, „No přece na Macháči, jako loni.“

Už dvanáct let během své práce přemýšlím, o čem by vlastně měl být lezecký časopis v moderní, digitální době, kdy si člověk všechno najde na nekonečně informačně rozlehlé světové digitální síti mezi jedničkami a nulami.