Generation Dry – od ledového lezení k drytoolingu

Stokilový Peťa sedí pevně usazen ve dvou šroubech a sleduje můj brilantní balet po hranách ledových květáků. Záclonu ledu visící v prostředku stěny překonám po úzkém ledovém pilířku. Ještě dvakrát seknu zbraní a budu nahoře, myslím si, najednou se ozve dunivé křup a celá desetimetrová zástěna vpravo ode mě se odporoučí dolů do údolí přímo na překvapeně zírajícího Peťu. Můj ledový pilířek vydržel. Vydrží štand? Vydrží lana? Vydrží Peťa? Celá masa tříštícího se ledu se naštěstí odrazila a přelétla Peťův štand bez jakékoliv újmy. Zasela však malé semínko nejistoty do mého ledového ráje.

Stojíme pod krásně natečeným ledem a obouváme mačky. Cepíny zaseklé na dva zuby věstí dobrou podmínku. Odlézám ze štandu a zhruba po šesti metrech slyším pod ledem bublat vodu. Jemně zaseknu cepín a začínám vrtat šroub. Dvě otáčky a ucítím jemné puknutí. Ne, tohle nebylo to v kalhotách, pomyslel jsem si. Zajistil jsem a lezu dál do ledového koutku. Opět zadunění, tentokrát hlasitější. Půlky se mi sevřely. Jak pevná je celá tato věc, po které lezu? Rozhodně víc než moje důvěra v ní. Rychle vrtám abalakáče a jedu dolů.