Úsvit moravského lezení
Vejce, nebo slepice?
V našem případě jednoznačná odpověď: Heřman.
Tedy spíše Hermann. Sedmnáctiletý, brněnský, ale spíše německý mladík započal se svým bratrem Aloisem drobné lezecké pokusy přímo ve štatlu – na skalách pod Petrovem, Červeném kopci a Ruském vrchu (v Komíně). Jakkoliv to může z dnešního pohledu vypadat bláznivě, nejednalo se o noční výstupy podroušených dobrodruhů, ale o seriózní přípravu na skutečné (horo)lezecké výstupy.
Hermann Bock
Zcela jistě většině čtenářů toto jméno nic říkat nebude. Optal-li by ses však speleologů ve Štýrském Hradci, nejednomu by snad i plamínek v oku zaplál. O co nenápadněji se totiž vepsal do historie moravského lezení a speleoalpinismu (mj. i soubojem o určité milníky s pozdějším profesorem Absolonem), o to více se po roce 1907 zapsal u Rakušanů, především díky objevu ledových jeskyní pod Dachsteinem, v té době největšího známého podzemního systému na světě.
Díky četbě horolezecké literatury se spolu s bratrem začali jako první moravští alpinisti systematicky připravovat na výstupy bez vůdců. Teoretická průprava vyústila v roce 1899 k Hermannově „objevu“ Pavlovských vrchů, kam oba bratři začali následně upírat svou pozornost a v rámci prvních výstupů také těžce nabyté dovednosti. Lezecké umění využívali také k objevování jeskynních prostor, a to především během zimních měsíců. Hermannovi se tak díky dosud nepoužívaným speleoalpinistickým technikám v roce 1902 podařil významný objev tzv. Bruniny jeskyně (Brunagrotte) v masivu Býčí skály a také první sestup na dno Hugovy jeskyně (Rudické propadání) o čtyři roky později.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se