Mně prostě nic dlouho nevydrží. Možná je to normální, že se věci kazí, špiní a trhají. A možná je taky problém v mé obsedantní povaze – potřebuji mít všechno na svém místě a nejradši bych, aby věci zůstaly navždy jako nové. Bouldermatku tak po lezení drhnu kartáčkem s mýdlovou vodou a pět drobečků z Lidl čokoládové rolky povalujících se na podlaze auta už považuji za nepořádek, pro který se jen těžko soustředím na řízení. Prý se můj pohled na věc změní, až budu v autě vozit děti. Nevím, spíš mě prostě jebne. Každopádně tohle je můj problém. Ale fakt mě dokáže naštvat, když mi po měsíci používání nových lezeček, pořízených za tři a půl tácu, zůstane v ruce výrobcem vychvalovaný Velcro systém zapínání pro perfektní utažení a obepnutí nohy. Přičemž na druhém páru jiného modelu trvalo měsíc a půl, než se tenký pásek zapínání probrousil o kovové očko, jímž prochází.

Naštěstí mi z pracovní výchovy na základní škole zůstala nesmrtelná vzpomínka na paní učitelku Šolcovou a takzvaný zadní steh, kterým si ty urvané Velcro systémy dovedu přišít a lezečku si tak opět – přesně podle slov výrobce – perfektně utáhnout.

A když nad tím přemýšlím, vlastně nosím v hlavě ještě jednu nesmrtelnou vzpomínku na paní učitelku Šolcovou. V erárních stavebnicích Merkur, jejichž principem bylo šroubování jednotlivých dílů k sobě, zpravidla scházely matičky. Občas jich dokonce scházelo tak moc, že jsem v krabici nenašel vůbec žádné. Mou stížnost na nedostatek výrobních prostředků ovšem paní učitelka vyřešila šmahem: „Pracuj s tím, co máš!“ To se taky do života hodí. Matičky tehdy měly ve třídě větší hodnotu než sbírka hokejových kartiček s Jaromírem Jágrem. Bohužel, „vypůjčit“ si matičky v lavici za mnou nepředstavovalo, soudě dle zápisu paní učitelky Šolcové do žákovské knížky, to správné řešení: „V hodině nepracuje a ruší spolužáky při práci.“

Matičkové déjà vu zažívám nyní v Montaně s autory. Za poslední rok jsem si vyzkoušel, že dát dohromady pět velkých článků do každého vydání není vůbec snadné. Málokdo má čas a chuť sedět za počítačem, uvážíme-li, že lepší než o lezení psát je lezení provozovat. Takže když nám dva týdny před uzávěrkou tohoto vydání „vybouchly“ dva články, bylo to na mašli. „Pracuj s tím, co máš,“ řekla by určitě paní učitelka Šolcová. Popravdě bych byl radši, kdyby to vyřešil zadní steh.

Nakonec se nám podařilo, i díky flexibilitě Asua a Pepeho – za což oběma patří obrovský dík – dát dohromady toto krasově laděné vydání. Snad se ti bude líbit. Jestli by se líbilo i paní učitelce Šolcové, nevím. Ale vzpomínám na ni rád. Obzvlášť, když si zašívám lezečky.

Milý čtenáři, přeji ti povznášející čtení.

Text: Honza Navrátil