Že prý snad přišla na svět s modrou krví. Úprkem věků zašmodrchané nitky jejího vznešeného původu se proplétaly neklidnými staletími válek a revolucí až ke slavným šlechticům, kteří z věží svých honosných sídel shlíželi do krajiny Českého ráje. Tohle však neměla vědět. Narodila se do doby, v níž se jevilo výhodnější na některé věci zapomenout. Končila druhá světová válka, když blonďatá dívenka udělala své první krůčky v pražské vile K. V. Maška. Snad i tato skutečnost, že rané roky života strávila v domě, v němž svého času pobýval jeden z autorů pískovcovými věžemi lemovaného plátna Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, utvořila jeden z pramínků, který vyvěral v její celoživotní lásce: lezení. Chtělo by se říct, že Zorka Prachtelová od začátku do konce jenom lezla. A skutečně – takový život prožila. 

Mohl se psát rok 1947, když jistý pražský krejčí, snad se jmenoval Tonda Hanke, Henke nebo možná i Hänke, dostal malou Zorku jednoho odpoledne na starost. Kromě jemné práce s nití uměl také mistrně zacházet s hrubým horolezeckým lanem. Na dveře dílny pověsil ceduli „Pro nemoc zavřeno“ a se čtyřletou slečinkou, oblečenou v halence s krajkovým límečkem, rázoval do Divoké Šárky. Jestli měla pro lezení vlohy? Měla. Ale tehdy se jenom tak šoupala po skále. To až v šestnácti letech na školním výletě v Prachově, později řečeném Prachtlově, pozorovala z turistického chodníku, jak se v pětkové Jižní cestě na Velblouda zmítá František Patočka. Tehdy si uvědomila: „Toto je ono, co já bych chtěla dělat!” 

Pár týdnů trvalo, než se Zorce podařilo přemluvit kamarádku, aby společně vyrazily na Hrubou skálu. A jen co na ně začaly z temných lesů vykukovat světlé pískovcové věže, budované miliony let zrnko po zrnku na dně mořském, pocítila vábení, kterému neuměla říci ne. Nevlastnila karabiny, lano, dočista nic. Jenom tu dychtivost měla. A zatímco bojácná společnice vyhledala balvan na bezpečném úpatí, ona se nahrnula ke skále. Přitiskla dlaň k zrnitému povrchu a z vyhřátého kamene nasála teplo. Mezi drobounkými prsty na nohou se jí přesíval jemný písek, když se odvážila postavit se výš, přímo do stěny. Ruce rychle získaly oporu, a tak to zkusila ještě výš. A pak ještě malinký kousek. Šlo jí to. Se skálou si rozuměla. Natolik se opájela pohybem nad zemí, že ani nepostřehla mladíka, který si ji z zpovzdálí prohlížel. Nejvíc ho zaujala ta její malá, kulatá hlava přikyvující dlouhému krku. Zíral ale jen chvílí a šel si po svém.

O dva roky později, to už patřila mezi členy horolezeckého oddílu pražské Slávie VŠ, vyrazila jakožto nováček do Vysokých Tater. A teď si představ, čtenáři, začátek dubna. Zasněžené hroty hor se rozpíjí v černi mraků a varovná obloha jako by se nemohla rozhodnout, zda doliny raději častovat sněhem či deštěm. Padá tedy provlhlý sníh a společně s ním tuhnoucí déšť. V sedélku pod Ihlou v Ostrvě se na kameni choulí Zorka a má už dočista promočená ramena. Beze slova čeká, až na ni přijde řada, až ji vedoucí hodí z vrcholu lano. Levou botou přehrabuje kamínky ze strany na stranu a v myšlenkách vyvolává slova Máchova Máje. 

Dříve než volný pramen lana však shora přiburácí jakýsi cizí horolezec. Paměť jí napovídá, že toho mladíka zahlédla už v chatě na Popradském. Ale vpravdě netuší, že to právě tenhle ji tehdá merčil ve Skaláku. Prazvláštní náhoda. A on hned na ni zhurta: „Proč máš na hlavě ten šátek?“ Ještě nikdy to neviděl, aby si horolezkyně zamotala hlavu do šátku. Na tomhle hedvábném se fialová prolíná s červenou. A sluší jí, to nemůže říct. „Aby mi nenafoukalo do uší,“ osměluje se k odpovědi. Nu, dobrá. Ale stejně nechápe, proč tady v té fujavici sedí napospas čertovinám hor. „Já jsem začátečník. Musím počkat, až mi hodí lano.“ Jéžišmarjajosef! Začátečnice nezačátečnice: „Pojď, jdeme nahoru! To se dá vyjít pěšky.“ Neprotestuje a stoupá za ním. Bez lana samozřejmě. To nemají. Proto důsledně kopíruje jeho kroky. Když se blíží k vrcholu stěny, od temných tatranských srázů se odrazí jekot oddílové vedoucí shledávající nevídaný prohřešek proti kázni: „Přeskočili jste metodickou řadu!“ Prd si z toho oba dělají. Sbíhají dolů a než mladík opět zmizí, stíhá se alespoň představit: „Petr Prachtel.“ Slouží v kasárnách popradské Dukly a touhle dobou si už má kroutit druhou hodinu ve službě. 

Pod tím hedvábným šátkem tehdy osmnáctiletá Zorka ukrývala dva ohromné tlustocopy. Když je rozpustila a nechala své plavé vlasy splývat tak, jak zemská gravitace velela, rozvinuly se přes celá záda. O několik let později se nechala umluvit k ostříhání a to bylo finále léta rostlého závoje. Už nikdy jí tak dlouhé vlasy nedorostly. Mnoho mladíků z horolezeckého oddílu i spolužáků z vysoké školy zemědělské, kterou začala na podzim studovat, se při setkání s jejím bezelstným pohledem začalo zakoktávat. Radost jí však ten zájem nepřinášel. Tehdy, ani v budoucnu. Nerada se stávala středem pozornosti. 

Jednoho pošmourného podzimního odpoledne, přesně takového, kdy na člověka už pro samou šeď celého světa padá únava, se po obvodu slávistické tělocvičny na Smíchově proháněli horolezci. Kroužili nejprve tak a po chvíli zase naopak, snad aby se jim nezatočila hlava, a zvedali kolena jako staří Řekové. Štíhlá postavy Zóry mezi nimi, blonďaté copy pro tentokrát příhodně zauzlované do výše. Hvizd! Hvizd, hvizd. A vše se začalo přeskupovat a pozicovat pro spartakiádní letky. Uřícená zapadla do zástupu cvičenců a když na ni přicházela řada, stihla si ještě hřbetem pravé ruky otřít pot blyštící se na svém zchváceném čele. Pak už rozběh, odraz a hop!  

Přistála na tvrdých parketách společně s jakýmsi špindírou nemytým, který dočista úmyslně a nečekaně vtrhnul do houfu chytačů. Chtěl ji snad zabít? Zmrzačit? Kdepak. Jen se rozhodl na něco důležitého zeptat a přišlo mu, že tímhle hrrr způsobem nejsnáze osloví dceru děkana Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, která si, jak mu bylo řečeno, jen tak s někým nezadá. „Hele, nejsi ty ta z Ostrvy? Nešla bys lízt?“ Lízt? No, to by šla. A ráda. 

Další bratru půl rok ale uplynul, než se na jaře roku 1963 poprvé navázali každý na jeden konec společného lana. Kde? No přeci v Prachtlově. Vlastně co, v Prachově. Začali Obeliskem, Táborskou věží a Prachovskou jehlou. A pak už lezli jenom spolu. Zorka a Petr. Petr a Zorka. Třeba Údolního Kapelníka, obávanou čtyřicetimetrovou cestu Josky Čihuly přes jeden kruh. Spousta chlapů pod monumentální a místy převislou stěnou raději sklápěla oči v písek. Však měla také jen šest přelezů, a to dokonce pouze za pomocí smyček nastrkaných do drobných spárek nad kruhem. A ona, holka, to vylezla. Co dalšího tam pro ni měl?