Pouhých sedm po sobě následujících kroků. Nicméně extrémně obtížných. Takových v nichž prsty vzdorují rozevření na ostrých spodních lištách a dynamické pohyby tě nutí bedlivě dohlížet i na ty nejvíce utajené svaly vlastního těla. Patnáct metrů? Pche! Jenom? Opravdu, není to mnoho. Ale to ani těch, co za posledních třicet dokázalo tuto linii zdolat – pouze deset úspěšných. „Hubble není jen cesta. Hubble je mýtus,” pravil Alex Megos předtím, než se pustil do souboje s často zavlhlou vápencovou stěnou v Raven Tor – britské baště tvrdého sportovního lezení, kde Ben Moon v roce 1990 přidal další stupeň do zběsile se rozrůstající škály možného.

Charismatický mladík s tmavými dredy a ohromnou silou se ve druhé polovině let osmdesátých a na počátku devadesátých stal jedním z revolucionářů, které staří klasici odsuzovali jako bezduché mašiny do zblbnutí opakující pečlivě nacvičené kroky a anorektické podivíny, jež znesvěcují tradici a velkého ducha anglického horolezectví. Jenže tyto mladé vetřelce, do jejichž společnosti náležel mimo jiné i slavný Jerry Moffatt, už vůbec nezajímaly panenské vrcholy a romantické výhledy do krajiny. Toužili zjistit, jaké možnosti skýtá lidské tělo, když není limitováno bariérou strachu.

V osmdesátých letech se změnilo vše. A nikoliv postupně. Přihnala se vichřice. Pružná nylonová lana, speciální lezecké boty a především nýty dočista přeoraly dosavadní přístup ke zdolávání skal. Mužové milující staré pořádky pokládali nacvičování cest za podvod, avšak mladí dravci přijímali pády jakožto nedílnou součást procesu zakončeného v jednom úspěšném propojení těch nejtěžších kroků, jaké gravitace ještě vůbec povolí. Nové stupně obtížnosti přibývaly rychleji než v jakémkoliv jiném období. Nejednalo se však jen o bezhlavý hon za dalším písmenkem abecedy či znaménkem plus. Lezení přinášelo daleko širší rozměr – Benu Moonovi určitě.

V roce 1973 měl mladý Benedick Joseph Moon sedm let. Jeho otec Jeremy Moon se téměř denně zavíral na dlouhé hodiny v ateliéru za domem, aby na malířských plátnech tvořil díla, která bychom nazvali nejspíše abstraktním uměním – obrazy, na nichž můžeš objevit mnohé, nebo také zhola nic. Když jednoho říjnového dne pospíchal Jeremy domů z uměleckých lekcí, které dával ve výtvarné škole v Chelsea, dostala jeho Kawasaki poblíž Kingstonu smyk na olejové skvrně. Ke své ženě a třem dětem už se nevrátil. Jedna z mála Benových vzpomínek na otce tak pochází z fotografie, na níž Jeremy Moon drží v úrovni pasu dlouhou tyč a oba bratři – Ben a o dva roky starší Rob – se na ní houpají. Další stopy otce v jeho paměti zavál nepoddajný nános času.

Vzpomínku na rodinnou dovolenou v Lake District na jaře následujícího roku ale nemohl setřít žádný zmizík světa. „Ihned jsem věděl, že tomuhle se chci věnovat,“ vzpomínal Ben Moon na chvíle, kdy ho uhranul pohyb po ukloněné skále, na níž, jištěn horním lanem, řešil při každém kroku vzhůru malý rébus.

Chtěl, chtěl… Možná i moc chtěl se tomu věnovat. Jenže jak se měl osmiletý kluk, vyrůstající na londýnském předměstí, dostat k lezení? Snad na umělé stěně či v lezeckém kroužku? Kdepak tohle v roce 1974! Zbývalo mu jen napjatě vyhlížet každou další rodinnou dovolenou s nadějí, že se s mámou Beth a dvěma sourozenci namanou někde v blízkosti skal.

Ve svých raných teenagerovských letech dostal od mámy alespoň lano, které pro něj pořídila v obchodě Ellis Brighamové v severním Walesu. S tím už se dalo ledasco podniknout. A že neměl karabiny? Na skalách v okolí Capel Curig si dokázal poradit i s několika smyčkami, jimiž lano protáhl. Těžko říct, zda měl mladý Moon vůbec tušení, že takto nabízí svůj život zubaté na zlatém podnose. Stačí si jen představit, jak by rozparáděné lano projelo při pádu smyčkou – jako nahřátý nůž máslem. Naštěstí on nepadal. Po večerech se tak choulil pod peřinou, kde se ve žlutém kuželu baterky zhmotňovaly řádky o hrdinných pionýrských výstupech, a při vyprávění dědečka, horolezce raných časů, dychtil pohlédnout na svět ze stejných výšin, z jakých kdysi shlížel do údolí on. Hory ho vábily jako tajná místnost, ke které zatím hledá klíč. Jeden by snad i čekal, že s takovou rannou průpravou propadne Ben Moon spíše alpinismu a vydá se vzhůru sráznými žulovými stěnami a vyledněnými kuloáry. A pravdou je, že on ke strmým, z hlubin vystupujícím štítům a zubatým hřebenům v myšlenkách sám dlouho směřoval.

Jih Anglie ale horami vskutku neoplývá, a tak musel svou touhu po výšinách ukojit na nepříliš vysokých blocích skály. Ale i ty stačily, aby se lezení stalo pro náctiletého Bena posedlostí. Do skal utíkal před školou, v níž se musel – stejně jako všichni ostatní chlapci v Christ's Hospital – oblékat do modrého kabátu, kalhot zakončených v půli lýtek a žlutých podkolenek a pod krk si přivazovat nákrčník ne nepodobný takovým, jaké nosili protestantští duchovní. Spolužák Ric Potter se stal jeho parťákem, s nímž mizíval v Bowles Rock – pískovcovém amfiteátru nabízejícím technické a silové lezení. Tedy přesně takové, jaké se později stalo Benovou doménou.

A v šestnácti to přišlo! Klíč od tajemné místnosti se objevil. Dva učitelé – horomilovníci – z Christ's Hospital pro své žáky zorganizovali velkou školní výpravu do švýcarských Alp. Konečně hory! Pic Chaussy, Pigne d’Arolla, Aiguille de la Tsa. Samé třítisícovky, to byl Benův splněný sen.

A v životech Bena a Rica se objevila ještě jedna společná vášeň. Stejně jako tisíce mladých teenagerů po celém světě, také tihle dva měli vlastní punkovou kapelu a v opuštěném ateliéru Benova otce, kde stále ještě ležela nedokončená plátna, zkoušeli jedinou píseň svého repertoáru: A Bomb in Wardour Street. Mladíkovi s dlouhými mohykánskými vlasy tak na školu mnoho času nezbývalo a jak se ukázalo, v Christ's Hospital zase nezbývalo místo pro žáka Moonova typu. Blížily se Benovy sedmnácté narozeniny, když definitivně skončil se školou. Lezení následované lezením – takto měl uspořádané položky na seznamu svých priorit.

Po stěnách otcova ateliéru, na nichž teď visely plakáty z magazínu Crag, se plížily tóny písně Africa od skupiny Toto, a zatímco Benovi vrstevníci biflovali fyziku, on posiloval prsty na vlastním prototypu kampusu. „Studio se stalo mým doupětem,“ říkal. Opustil ho však ve chvíli, kdy zjistil, že odstěhováním od mámy získá nárok na pravidelnou měsíční podporu a příspěvek na bydlení. S dalším odpadlým studentem Lewis Horsmanem si pronajal byt v nepokojné londýnské čtvrti Brixton a jeho mohykánský účes se z nedostatku pravidelné sprchy proměnil v plstnaté dredy.

Na spodní patro vápencových útesů Pen Trwyn v severním Walesu vytrvale dotírají studené vlny Irského moře. Až k samotnému úpatí skal, které se díky střechovitému převisu vydatně klenou nad kamenitou pláží, ale zpěněná slaná voda zpravidla nedosáhne. V raných osmdesátých letech tu pak více povyku než skřehotaví racci a šumění vln nadělala největší jména britského lezení. Pro nové výzvy stačilo jen řádně zaklonit hlavu. V Pen Trwyn zápasili s gravitací Andy Pollitt, Ron Fawcett, John Redhead a samozřejmě také Jerry Moffatt, který v srpnu roku 1982 vymazal další volné místo ve stěně přelezením nové nejtěžší britské cesty: Masterclass za 7c+. Náctiletému Moonovi ale do podobných cest ještě mnohé scházelo. Obtížnost 7a – tak tam se zatím dostal.

Kdo ví, proč si ho o tři roky starší Jerry Moffatt, který už jako hlavní hvězda lezeckého ansámblu objížděl ty nejtěžší cesty světa, vybral v zimě roku 1983 jako svého tréninkového partnera. Možná v něm rozpoznal výjimečný talent. A možná mu jen přišlo vhod, že se horlivý Ben vyskytoval poblíž a on nemusel parťáka bůhvíjak složitě shánět. Tak či tak, Ben se v Jerryho stínu postupně rozvíjel. Společně klikovali a prováděli mrtvé tahy, což se tehdy obecně pokládalo za nejlepší přípravu mimo samotné lezení. Ve stěnách a střechovitých převisech ve Stoney Middleton naháněli vytrvalost: nahoru, dolů, nahoru, dolů a zase nahoru. Většinu cest už samozřejmě znali nazpaměť. Co nejnáročnější sekvence kroků tak hledali na kamenné zdi vysokoškolského kampusu v Sheffieldu, a když se Jerry Moffatt vrátil z Ameriky nabitý novými tréninkovými metodami od velkého Johna Bachara, objevil se v repertoáru jejich příprav před velkou výpravou do Francie také slavný Bacharův žebřík.

Březnové Fontainebleau člověka ale umí nejen potěšit vymetenou oblohou a perfektním třením, nýbrž také odbýt parádně protivným počasím. Zejména snaží-li se usnout v písku pod převislým balvanem přikrytý jen tenkou dekou. Tři probdělé noci doprovázené drkotáním zubů přinutily ty dva zvednout palec u silnice směřující na jih – do Le Saussois. A právě tamní vápencové pilíře, rostoucí do nebes nad klidnými vodami řeky Yonne, zaznamenaly první velký progres Bena Moona. Zatímco Jerry Moffat v kapse dřímal seznam, v němž si hodlal odškrtávat ty nejobtížnější francouzské cesty, Ben neměl ani páru, do čeho se pustí. Jaképak taky mohl mít ambice, když nejhodnotnější zápis v jeho deníku přelezených cest dosud představovalo jedno 7a+ v Pen Trwyn? Tvrdý zimní trénink se ale stal katapultem Benovi výkonnosti. Když cvakl poslední karabinu v cestě Chimpanzodrome, věděl, že přeskočil hned několik stupňů obtížnosti. S hodnocením 7c+ měl v kapse dokonce hned jednu z nejtěžších cest ve Francii. A navíc se místní lezci vytasili s jednou zajímavou pobídkou.

Buoux. Nová vlna lezení se valila přes vyhřáté útesy ze světle šedého vápence a dva našlápnutí Britové reagovali na nový stimul svého francouzského zájezdu bez otálení: uháněli do Provence. Co na tom, že dennodenně poslouchali naříkání svých žaludků, nocovali pod mosty či v jeskyních a po dráze mohli cestovat jedině na černo. Pohádkám o nepřeberném množství volných směrů, nýtech nasázených v řadě za sebou a ostrých dírkách pro tři, dva i jeden prst nešlo odolat. Do těžkých cest nalézali, sotva dorazili pod stěnu – bez jakéhokoliv zahřátí prstů či rozhýbání těla v některé z méně obtížných linií poblíž. Ne však z prachobyčejné nedočkavosti. Nýbrž z důvodu neznalosti fungování vlastního těla. Byla to doba experimentů a mladé organismy jim naštěstí ještě mnohé prominuly. Ben Moon právě zde mohl uplatnit své silné prsty a dolní část zad, a tak se zrodila láska na celý život: Buoux! Jeho technika ale potřebovala řádně vypilovat, to se zdálo nad slunce jasné.

Stěny v britském Raven Tor nejsou jako svěžestí oplývající francouzské Buoux nebo cihlově rudé převisy španělského Margalefu. U venkovské silnice klikatící se kolem říčky Wye najdeš jen ušmudlanou, možná ani ne pětadvacet metrů vysokou vápencovou skálu, kterou shora nemilosrdně požírá rozrůstající se vegetace živená vláhou anglického středozemí. Dokonce i mnozí britští lezci procházejí okolo tohoto nevzhledného útesu bez povšimnutí. Pakliže okolo vůbec procházejí. Ben Moon, toho času usazený v nedalekém industriálním městě Sheffield, v tamním sklonu a charakteru skály ovšem objevil specifickou výzvu, která měla přesně zapadnout do repertoáru jeho schopností – krátké silové cesty, jež ve skutečnosti byly spíše delšími bouldry.

Tuhle linii si ale nevybral on sám. Volný prostor napravo od Moffattovy cesty Revelations vynýtoval Andy Pollitt, který ale ve stěně záhy narazil na strop svých možností, a tak linii nabídl komukoliv, kdo si na ni troufne. Když Ben obhlížel stěnu v roce 1988, měl pocit, že snad ani nevidí žádné chyty. Až po grandiózním dvojnásobném 8c úspěchu v Buoux se dokázal na cestu podívat z jiného pohledu.

Zima roku 1990 proto byla tvrdá. V novém domě si postavil kampus, na kterém den co den trápil své prsty. Spoustu času trávil také v suterénu Moffattova domu, kde se na dřevěné tréninkové stěně společně s dalšími lokálními tvrďáky hecovali do těžších a těžších kousků. Kdo by si pomyslel, že Ben Moon může být ještě silnější než loni v Buoux. Ale on mohl.

Na projekt v Raven Tor si každopádně brousil zuby také Jerry Moffatt, povzbuzený květnovým přelezením vlastního projektu Liquid Ambar v Pen Trwyn – prvního britského 8c. Sekvenci sedmi obtížných kroků v Raven Tor tak zkoušeli společně. Byl to přece jen otevřený projekt. Uspět mohl kdokoliv a bylo jen otázkou času, kdo své tělo v extrémně silových krocích ovládne dříve. Jerry se dokázal na svůj cíl lépe koncentrovat, to představovalo jeho výhodu. Ben zase těžil ze své ohromné síly. Ostatně celá cesta je právě o tom – o síle. Na začátku června Jerry váhal, zda pokračovat v pokusech, nebo odjet na závody do Francie a nabýt energii v novém prostředí. Nakonec vyrazil. A Ben Moon přelezl Hubble. Čtrnáctého června 1990, den po svých dvacátých čtvrtých narozeninách dorazil do Raven Tor a o několik okamžiků později koukal do stěny a přemýšlel, kam se ona přetěžká cesta poděla. Projekt byl hotov. Možná měl slavit. Ale nešlo mu to. Toho dopoledne přelezl nejtěžší cestu světa, přesto zbytek dne strávil tréninkem. „Toho rána jsem věděl, že to zvládnu. Věřil jsem v úspěch.“

Název Hubble, který odkazuje na autora slavného teleskopu Edwina Hubbla, vymyslel Benův bratr Rob. Bez debat se toho červnového dopoledne objevila na světě první cesta nového stupně obtížnosti. Ale jakého vlastně? Bylo to 8c+ nebo 9a? „Byli jsme tehdy ohledně hodnocení opatrní. Nikdy jsem tak nepřemýšlel, že bych dal Hubble za 9a.“ V kontextu klasifikace dnešních cest je zřejmé, že Ben Moon tehdy přelezl spíše ono 9a. Nicméně on číslům a písmenům nijak přemrštěný význam nepřikládal. Věděl, že nyní dosáhl svých limitů. A co mělo přijít dál? Vůbec si nebyl jistý.

LH A2, RH A5, LH A11, RH B6. To není zápis krevních skupin nebo snad tajná šifra německé ponorky. Na správném místě by člověk v tomto kódu objevil sekvenci bouldru nazvaného Polemic in a G String. Ben Moon ho vymyslel při jednom z mnoha deštivých anglických dní na dřevěné tréninkové stěně, kterou si s Gavinem Ellisem a Allenem Williamsem postavili ve staré školní třídě v dlouhodobě nevyužívané budově Heeley Bank School. Chátrající stavení proměnila rada města Sheffield v komunitní centrum, zhusta využívané především umělci pro svá výtvarná studia. Tři mladíci ale vyznávali jiné umění – kreativitu, která přispívá k rozuzlení náročné sekvence pohybů. Každý ze čtyř sektorů stěny, pojmenované The School, poskytoval odlišný sklon: mírných patnáct, bolavých třicet, nelítostných čtyřicet a ukrutných padesát stupňů. Ben trápil své tělo především na „třicítce“, jejíž sklon a menší chyty nejvěrněji kopírovaly podobu těžkého vápencového lezení. Každý chyt měl své číslo a nové kombinace pohybů se zároveň propisovaly do nových řádků v knize, která, podle slov Andy Bowieho, uchovávala jedny z nejtěžších bouldrových problémů světa.

V roce 1993 se Ben, jehož prsty opět dokázaly vyvinout mimořádnou sílu, opět vrátil na mořské útesy v Pen Trwyn, kde vlevo od Moffattovy cesty Liquid Ambar, v nejstrmější části stěny, vytyčil linii stejné obtížnosti. Podle slov Peta Robinse, jediného člověka, který dokázal Sea of Tranquility po více než sedmnácti letech zopakovat, představuje crux zoufale obtížnou záležitost, vyžadující neskutečnou sílu aplikovanou na neuspokojivých chytech. Jenže Sea of Tranquility nebyla Hubble. Pouhopouhé 8c smetly rozbouřené vlny času. Ukázalo se, že najít pořádný projekt je pro Bena tou nejtěžší výzvou.

První zmínka o možné linii protínající nejvíce převislou část vápencového útesu v Kilnsey, který vyčnívá nad kamenné zídky lemující sytě zelené pastviny dvě hodiny jízdy na sever od Sheffieldu, se v Benově zápisníku objevila 13. června 1993. A po následující tři roky tato vize z jeho života nezmizela. Většinu času zůstávala stěna zavlhlá, přesto si byl docela jistý, že našel to, co hledal od dob, kdy vylezl Hubble. Mohutný masiv zakončený obřím převisem jasně dával najevo, že tady už nejde o žádný prodloužený boulder. Tady už si s patnácti kroky vystačit nemohl. Vypadalo to velmi, velmi obtížně. Snad 9a?

V dubnu roku 1994 se Ben dočista změnil. Snad i kvůli novému projektu v Kilnsey a rozhodně dílem naléhání Christiana Griffitha, který u něj vytrvale agitoval, že právě mohutné dredy brzdí jeho cestu vzhůru. Těch zbylých několik centimetrů vlasů obarvil na blond a jeho futuristická vize v Kilnsey si vysloužila přiléhavé pracovní pojmenování Fusion. Opět se cítil extrémně silný, ale stěna mu nikdy nedovolila spojit všechny nacvičené kroky alespoň do toho jednoho jediného souvislého přelezu, pro který obětoval vše. Snad kdyby tehdy na podzim roku 1994 zůstala ještě pár dní suchá. Vypadalo to tak nadějně. Ale déšť všechno zhatil a tak daleko jako tehdy se už nikdy nedostal. Dokonce ani když v dubnu dalšího roku docela ladně proklouznul cestou Superplafond za 8c+ od Jibé Tribouta a podal – podle svých slov – nejlepší výkon v životě. Na začátku července roku 1995 si zapsal do deníku jediné slovo: „Progres!“ A potom nic. Další listy zůstaly čisté.

Toho léta pozbyl Ben Moon veškerou motivaci. Celé jeho bytí na tomto světě se až dosud točilo okolo lezení. Projektu v Kilnsey podřídil celé tři roky života a přesto mu převislá vápencová stěna vždy řekla: „Ne!“ Dokonce i prsty, navždy ocejchované v Action Direct, opět začaly vzdorovat. Najednou nedokázal vylézt cesty, které ještě nedávno ležely hluboko pod jeho možnostmi. Nedařilo se zhola nic. Jindy perfektně sehrané svaly se najednou nedokázaly mobilizovat, aby ho posunuly výše. Hlava vypínala dříve, než stihla vyburcovat zbytek těla. Přišel snad definitivní konec? Tak brzy?

Ben Moon lovil budoucnost, neodpočíval v minulosti. Vyhoření v projektu v Kilnsey mu snad uzmulo několik cenných let života. Ale mnoho dalších roků mělo teprve přijít. Musel zapomenout a najít novou radost z lezení. „Lidé si vždy neuvědomují, jak podstatnou roli hraje ve sportovním lezení množství času. Naproti tomu bouldering představuje záležitost několika sekund,“ říkal, když stresující redpoint přelezy vyžadující cestování, partnera na jištění a dřinu při nekonečném nacvičování, vyměnil za bouldering. Když měl chuť lézt, sbalil se a šel. Vlastně měl lezení o samotě docela rád. Lépe se dokázal soustředit a prováděl jen to, co chtěl on sám. Tak se stalo, že Ben Moon opět stál v čele všespolečenského převratu, při němž se pouhopouhá tréninková aktivita proměnila ve svébytnou disciplínu.

Až dosud se nikomu nezdálo příliš podstatné zabývat se evidencí toho, kdo a kdy přelezl nějaký boulder problém. Na kamenech se prostě lezlo, protože se v bezpečí, nepříliš vysoko nad zemí, daly zkoušet kroky, ke kterým se člověk musel ve stěně těžce propracovat. Jestli měli bouldermatky? Odpovědí budiž to, že v osmdesátých letech musel lezec umět padat na nohy. Až ve druhé polovině let devadesátých, kdy bouldering zavoněl potenciálem, se začaly objevovat bouldrové průvodce a matrace dodávající odvahu nad dopady zavánějícími praskáním kostí. Také třicátník Ben Moon vytušil, že ze sponzorských příspěvků nevyžije na věky věků.

Název první Benovy firmy byl krátký a úderný: S7. Stejná zkratka se dodnes používá také jako poštovní směrovací číslo jihozápadní části Sheffieldu, která se mezi lezci stala populární díky nízkým nájmům a blízkosti Peak District. Lezecké chyty, dřevěné posilovací desky, trička a bouldermatky – to představovalo Moonovu nabídku rychle se rodící boulderingové komunitě. Jméno Moon svedlo mnohé. Ovšem to i jeho podnikatelská nezkušenost. Nepromyšlený holport s americkou firmou Pusher mu ukázal, jak pomíjivý je nejen lezecký, ale také byznysový úspěch. Při druhém pokusu v roce 2002 už se mu podařilo objevit lepší sekvenci správných rozhodnutí a se značkou Moon Climbing doskočil až do samotného topu.

Jakmile však člověk jednou přičichne ke svobodě ve skalách, těžko si zvyká na zdánlivé pohodlí kožené kancelářské židle. A tak se zrozený bouldrista Ben Moon podepsal pod ještě jednu velkou výzvu určenou mladým silným Britům. Další tři roky vytrvalých pokusů na převislém pískovcovém kameni v Peak District tentokrát přinesly právě takovou odměnu, v jakou marně doufal při projektu v Kilnsey: boulder Voyager Sit-start za 8B+. Pak už mohl v klidu skončit. Ale proč by to dělal?

Text: Honza Navrátil
Foto: Archiv Bena Moona