Pískovcový ráj Vaška Chluma
Blok 1
Ohniště v jeskyni na Slunečné dávno vyhaslo a ve skalách už nebylo člověka, jenž by do štěrbiny v pískovcovém podstavci Kořenského pramene nedaleko Kapelníka zasunul zmuchlaný lístek se vzkazem pro své kamarády, kteří představovali první velkou generaci Skaláku. Do čeho se pustili, to zvládli – s odvahou, houževnatostí a touhou dokázat, že čeští lezci za těmi německými nikterak nezaostávají. Jejich cesty, mistrovská díla, se lezou dodnes. Jenom ta sabotáž nacistického řádění, onen plán na vykolejení vlaku u sychrovského tunelu, nedošel tehdy zdárného vyvrcholení. Během vánočních svátků čtyřicátého čtvrtého roku je gestapáci do jednoho sebrali. Snad jejich útočiště v hruboskalských lesích kdosi vyzradil a možná jen oni sami začali být po létech skrývání se před okupanty méně ostražití a příliš vystrkovali nos ze svých skalních úkrytů. Ať tomu bylo jakkoliv, místo toho, aby bušili kruhy do skály, bušili terezínští bachaři do nich.
Ein Konzentrationslager! Odvedli je tam v době, když už Němcům teklo na všech frontách do bot: Josku Smítku, Chrousta, Přemka Schwarzbacha i oba bratry Chlumy – Karla a Vaška. Také za zdi Terezína tehdy pronikaly aktuální zprávy o postupující Rudé armádě, která už zatlačila nacisty zpátky k Odře, a alespoň tyto útržky dobrého v nich mohly živit drobnou naději, že se vrátí domů – do Skaláku. V myšlenkách tam beztak utíkali neustále. Jinak by ty nelehké dny lemované ostnatým drátem stěží vydrželi.
Vašek Chlum možná nebyl takovým skalním úderníkem jako o osm let mladší Joska Smítka, ale i tak toho do svých čtyřiatřiceti stihl na písku hodně. V průběhu nekonečných nocí, když se mezi ostatními vězni krčil na hliněné podlaze lágru a ani přes neskonalou únavu nedokázal na delší dobu zamhouřit oči, vzpomínal na svou první cestu, kterou si na jaře roku 1940 vyhlédl na Dominsteinu. Sedmička přes tři kruhy – i po těch letech z ní měl radost. Ještě větší hrdost ale pociťoval na výstup, který s Vaškem „Kriusem“ Křížem uskutečnili o několik týdnů později na Taktovce. Přeci jen se tenkrát jednalo o vůbec první českou cestu na tuto hubenou krasavici, jež se při silném větru snad i malinko do stran naklání. Ale v té nejkrásnější vzpomínce ze všech, k níž pravidelně prchal zpoza terezínských zdí, se navracel do jasného letního dne, kdy společně s Maruškou – to už byli svoji – vylezli na příhrazskou Kobylu. Žádná jiná žena na přírodou prapodivně vymodelovaném útvaru, který padl za symbol česko-německého lezeckého zápolení, do toho okamžiku nestanula. Maruška byla první. Tyto a podobné vzpomínky na chvíle, kdy ho sluneční paprsky hřály na zátylku a on se bosýma nohama opíral do vyhřátého pískovce, mu pomáhaly zvládat chmurné zimní dny v Terezíně. Na konci března si pak pro něj a jeho bratra Karla přišli a odvedli je do cely s nápisem „Kein Ausgang“ – odtud se neodchází. V úmrtním listu se později objevilo datum 27. března 1945.
Jméno Václav Chlum přesto ze Skaláku nezmizelo a ještě v mnoha následujících desetiletích provázelo vznik výjimečných a dodnes uznávaných cest. Mladý Vašek se totiž narodil jen několik měsíců předtím, než jeho tátu odvlekli do Terezína. A přestože není nijak vědecky dokázáno, že by se láska ke skalám předávala v genech, u Chlumů k tomu nejspíš došlo.
Nazdar, soudruzi Žižkovci!
Když člověk chce, k lezení se vždycky nějak dostane. Obzvláště pak, zapustí-li své kořeny v Turnově. V kraji, jehož dnešní podobu do velké míry určilo před dvanácti miliony lety ustupující moře, lze skalám vlastně jen stěží uniknout. Pískovcové věže se tyčí všude okolo, směrem na sever i na jih, na východ i západ, a ty nejvyšší z nich vyzývavě vykukují z lesů mezi hradem Valdštejnem a zámkem Hrubá Skála. Desetiletý Vašek Chlum se tehdy spolčil s mladým Fifanem – synem toho Fifana, který s Joskou Smítkou vylezl Lengáčovu stěnu na Bránu, Kouřovou stěnu na Daliborku a především pak ve třicátém devátém roce Českou cestu na Kobylu. Přestože zatím jen tak klukovsky řádili ve skalách, které měli dennodenně na očích, bylo z jejich odvážných her zřejmé, že oba mají vlohy stát se dobrými horolezci. Vašek mnohdy ani nestihl odložit školní brašnu doma na turnovské Výšince a hned po posledním zvonění toho dne prchal do skalních měst. Však ta brašna podle toho také vypadala – věčně plná písku.
Vašek nikdy nebyl všetečným chlapcem dávajícím se s kdekým do řeči. Mezi místními se ale dobře vědělo, že to je mladý Chlum, který se potuluje ve skalách. A tenkrát to ještě tak chodilo, že se starší chasa docela přirozeně ujímala mladíků, kteří s dobrodružstvím v očích přicházeli do věží. Takto se seznámil s Rišíkem Karouškem a Kujanem a oni zase Vaška seznámili s technikou lezení a jištění. Ukázali mu, jak zapříčit své tělo v komíně a soukat se jen díky tření kožených podrážek a flanelové košile po centimetrech vzhůru. Naučil se omotat své tělo konopným špagátem a už při prvním slanění pochopil, proč mají všichni chlapi ze skal záplaty na zadku. A záhy také poznal, jak se ke křehkému písku ve skalním městě chovat: s citem a respektem. S Fifanem vystoupili na první pořádnou věž a brzy začali pokukovat po cestách, v nichž vysoko nad zemí visely železné kruhy. Dokonce stál i pod Taktovkou, pod tátovou cestou, a zdálo se nad slunce jasné, že si Vašek rodinné dědictví jednou prohlédne zblízka. To ovšem muselo ještě nějaký čas počkat.
„Vztyk! Póóózor! Nazdar, soudruzi žižkovci!“ Kriste pane, jak ho tohle šaškování rozčilovalo. Ve skalách poznal „Hore zdar, kamaráde“ a teď na něj vyrukovali s „Rozkaz, soudruhu generále!“ Stejně jako mnozí další chlapci z neúplných rodin, v nichž bývalo hluboko do kapsy, nastoupil také Vašek do školy předvojenského dorostu. Kamže? Zkrátka do vojenské střední školy. Obdržel tam vše, co ke studiu potřeboval. Škola hradila internát, stravování i ošacení, a když se po týdnech studia vracíval na několik dní domů, mohl se ve slušivé uniformě před „obyčejnou“ turnovskou mládeží i tak trochu vytáhnout. Ale je jasné, že Vašek by se raději vytahoval jinam a třeba i docela o samotě. Kdepak on a pochvala před nastoupenou jednotkou. To především právě v těchto chvílích, kdy stál v pozoru jako pouhopouhá součástka odkudsi shora řízeného soukolí, ho přepadalo největší nutkání ze sebe uniformu servat. A taky že jo! Taky že to udělá!
Jenže ono se bohužel nedalo říct jenom: „Děkuji, na shledanou, tady vracím, co jsem nafasoval.“ Kdo se rozhodl vojenskou školu bez pádných důvodů opustit, tomu bylo bez okolků vysvětleno, že za takový projev svobodné vůle ho v socialistickém zřízení čeká zasloužená odměna. Buďto si mohl „na rozloučenou“ odsloužit v armádě násobek let strávených ve škole – Vaškovi tehdy řekli, že ho čeká šest spartakiád – nebo podepsat souhlas s finanční náhradou za prostředky, které do něj jeho vlast vložila. A to byly desetitisíce! Kdy by takové peníze doma splašili? Pro kluka, který docela nedávno obdržel občanský průkaz, nepředstavovalo ani jedno obzvlášť příznivé vyhlídky. Snad ho to mělo odstrašit. Ale stejně jako se nikdy později nezalekl dosud neprostoupených stěn z materiálu, který se dočista sypal pod rukama, nepolevil ani tenkrát ze svého rozhodnutí uniformu svléknout. Prostě si na svobodu vydělá a basta! Vyrazil do Prahy, kde se rychle uchytil jakožto pomocný dělník na stavbách. A přestože dennodenní tahání pytlů cementu a tlačení kolečka s betonem nebylo zdaleka tak vznešené, jako služba vlasti, Vašek se cítil spokojený: nikdo už ho nebuzeroval za špatně naleštěné boty či ledabyle ustlanou postel. A navíc se zase občas podíval do skal – do Ráje.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se