Na vrcholu se zdržel dlouho, protože při focení zapomněl na čas.

Jak o tom ale chvílemi uvažoval, když se pak za tmy motal lesem, nebyl to jediný důvod jeho potíží.    

V horách se stává, že se malicherné drobnosti začnou řadit jedna za druhou. Žádná z nich nemá sama o sobě valný význam, ale navzájem se doplňují, groteskně bobtnají a rostou, až je zaděláno na průšvih. Jako teď.

Tak především – šel sám. Nikdo neměl čas a on nechtěl přijít o volný víkend. Túra byla dlouhá, ale lehká; lezení nebylo náročné.

Pak ta záležitost s lyžemi. V pátek je měl vyzvednout v servisu, jenže ten byl pro nemoc zavřený. Mohl někomu zavolat a lyže si půjčit, ale místo toho vytáhl ze sklepa sněžnice. Aspoň je zase jednou provětrá. Že bude při sestupu stejně pomalý jako cestou na nástup, protože se nesveze? Tak si prostě trochu pospíší.

Když se pak konečně dohrabal tou spoustou sněhu nahoru, bylo už dost pozdě. To věděl dobře, ale barvy na obloze ho ohromily. Odcházející řadu bachratých mraků, které připomínaly karavanu mamutů, oživilo odpolední světlo. V zimě se stmívá brzy; nakonec fotil tak dlouho, až slunce kleslo za obzor.

Tak teď to máš, říkal si. Navíc mu upadla termoska. To byl ještě ve strmém svahu, nestihl ji zachytit a ona okamžitě nabrala rychlost. Ztratil ji z očí, když vjela do kleče; nechal ji být. Spěchal, protože poprvé pocítil neklid.

Doufal, že na sestupu najde stopy, jenže bylo zjevné, že tudy dlouho nikdo nešel. Ani dole v lese, v širokém a dlouhém údolí, na vyšlapanou stezku nenarazil. Zkrátit si cestu právě tudy se mu původně zdálo jako dobrý nápad, ale jen do chvíle, kdy vytáhl telefon a zjistil, že se baterie vybila. Tehdy dostal strach.

Odhadl směr a vyrazil. Hnal se mezi stromy přímo před sebe, dolíky neobcházel, ve zbytečném spěchu přelézal vývraty a sněžnicemi zachytával o větve. Tady vysoko v údolí se dřevo nikdy netěžilo, les byl divoký a postup namáhavý. Padal do sněhu. Občas musel zastavit a chytit dech; také se nervózně snažil určit směr. V hustém porostu to však bylo skoro nemožné.

Celou tu dobu, co se snažil prorazit pralesem přímo dolů k lidem, vzduch citelně chladl. Všímal si toho, když vyčerpaně stanul a pokoušel se ovládnout paniku. Daleko nad ním lhostejně plály hvězdy na úplně jasné obloze, která slibovala další ochlazení. Oblečení promočené nesmyslným chvatem rychle tuhlo, a tak se znovu a znovu horečnatě dával do pohybu, aby se zahřál. Příliv studeného vzduchu byl skoro hmatatelný. Jako v Čarovné zimě: nad hory se blížil velký mráz. A on podvědomě cítil, že je třeba jít mu z cesty.

Když tedy doslova vypadl ze závějí na vyšlapanou stezku, jeho úleva byla obrovská. Byl zachráněn. Teď stačilo držet se stop, jednou se tam dolů dostane. Přestože se do něj skoro okamžitě zakousla zima, kráčel teď už pomalu a nespěchal. Přemítal, co všechno mohl udělat líp a umiňoval si, že se poučí. Že nedovolí, aby se mu příště stalo něco takového.

Šel jako automat, zvolna a dlouho klesal a cítil už v celém těle únavu. Okolí vnímal málo, jak se nořil do myšlenek, které se čím dál víc vzdalovaly od cesty zmrzlým lesem. Až najednou spatřil světlo. Kousek před ním svítilo za větvemi smrků okno. Chata?

S údivem vyrazil vpřed. Opravdu, stála tam. Malá a skoro ztracená ve sněhu, ale z komína stoupal kouř a uvnitř se svítilo.

Napůl omámený tím nenadálým zjevem zavrávoral ke dveřím, ze kterých zrovna vyšlo několik hostů. Díval se za nimi, jak se smíchem a v družném hovoru připínají lyže a odjíždějí dolů mírnou, táhlou zatáčkou. Když zmizeli z dohledu, vešel dovnitř.

U několika stolů seděli lidé. Pozdravil. Hučící kamna, příjemné teplo, světlo petrolejek. Jasně, kdo by se tu trápil s elektřinou. Posadil se, objednal si pivo i čaj a svlékl bundu. Pověsí ji na věšák, ale až za chvíli. Teď se mu nechtělo vstávat, když se zrovna posadil, a tak ji jen položil na batoh vedle sebe.

Ve světle petrolejky se mu klížily oči.

***

Našli ho až na jaře.

Seděl na základech chaty, která vyhořela před půl stoletím. Byl jen ve svetru, hlavu pokojně opřenou o předloktí, vedle sebe batoh a na něm svlečenou bundu.

Úřední zpráva povinně zmínila selhání chladové vazokonstrikce a paradoxní odkládání oděvu. Nic víc.

Ani slovo o magii velkého mrazu a nic o tom, co dokáže, než s příchodem nového dne vystoupá vysoko do blankytu, ve kterém se nadobro rozplyne.

Text: Tomáš Mls
Kresba: Ján Vrabec