Konec provazové stezky
Blok 1
Tam, kde už i poslední otužilé borovice přenechávaly místo kleči, stál nízký srub se střechou zatíženou kamením. V houstnoucím soumraku a ledovém mrholení se k němu rychlým krokem blížili dva muži. Spěchali mlčky, zahaleni do plášťů, a až když stanuli pod doškovou střechou kryjící široký práh, shodili kápě a vyhlédli. Vidět toho ale moc nebylo. Celé odpoledne se od severu pomalu valila temná mračna, která postupně schovala vysoké skalní špice okolních hor a pak začala klesat dolů jejich stěnami jako opona. Nečas byl tu. Pocestní na sebe pohlédli, chmurně pokývali hlavami a obrátili se ke dveřím.
Jednání uvnitř začalo už před jejich příchodem. Kolem dlouhého stolu postávalo v živém hovoru šest mužů; pět z nich mělo na klopách stejný malý odznak jako oba příchozí. Zbývající, pán domu a patriarcha rodiny zlatokopů, dvojici tiše a zdvořile přivítal. „Moje velké díky za to, že jste přišli. Víte, proč jsem vás o to prosil – Provazová stezka už není. Od rána se po naší staré lanovce nedá dostat nahoru ani dolů. Na vrcholu Rohatého zůstala půlka mojí rodiny – můj syn, oba bratři, další příbuzní. Jejich čeleď s nimi. Teď se nedokážou sami dostat dolů z hory, a tak jste moje jediná naděje. Nikdo jiný než vy tu nedovede pomoct – proto jsem žádal, abyste přišli; proto vás prosím, abyste ukázali, co umíte. Zachraňte je. Dostaňte je dolů, než bude pozdě.“
Jak domluvil, hovor ostatních postupně umlkl a všichni se obrátili k vyššímu z příchozích, vysokému starci s bílými vousy. Ten chvíli přemýšlel a hleděl do plamenů, nad kterými si hřál ruce.
„Co přesně se stalo?“ zeptal se nakonec.
„Ještě za úsvitu bylo všechno v pořádku. Žentoury, řetězy i lana. Tahali jsme nahoru sudy s vodou. Ale pak něco zpřetrhalo kotvení a svalilo podpěry, napřed druhou shora, potom třetí. Tu, co stála na vysokém skalním prstu. Přišlo to, svrhlo kůly do propasti a zase odešlo. Nevím, co to bylo – když prasklo první lano a lidé začali křičet, běžel jsem pro dalekohled a vylezl na malou strážní věž. Viděl jsem jen černo. Chomáč tmy, co se pomalu sune nad zemí. Jestli to byla oreáda, tak takovou jsem ještě nikdy neviděl.“
Až na praskání smolných polen v krbu teď v místnosti panovalo naprosté ticho. Všichni muži zírali dolů na podlahu nebo před sebe do prázdna; nikdo přesně nevěděl, co všechno se ještě skrývá v divokých horách jejich domoviny. Pověrečný strach ožíval vždy, když mu okolnosti přály, a bral na sebe podobu oblud vymalovaných v barvě na okrajích starých map. Podobu sněžných veleopů, jeskynních medvědů a lidožravých přízraků.
Blok 2
Nakonec promluvil svým klidným hlasem zase vysoký stařec. „Všichni už měli být dávno dole. Je pozdě. Bohové deště zaťali pěsti a z nich začalo pršet, bohové větru brzy vydechnou vichřici. Jako každý rok. Vy z nížin, co tu rýžujete v potocích a vrtáte štoly ve skalách – copak to ještě neznáte?“
Odmlčel se, ale na odpověď nečekal. „Vlastně jste na Rohatém neměli kutat od té doby, co lavina strhla tesané schody v jižní stěně. Ta lanovka byla odvážné dílo, ale jenom křehká hračka a slabé pouto se světem, když se tu neumíte pohybovat bez ní. Rohatý je zlá hora, těžko s ním bojovat. Jediná další cesta nahoru teď vede po Skleněném hřebeni. Víš vůbec, co po nás žádáš?“
Zlatokop zdvihl hlavu. „Ano, vím. Je dlouhý a jde z něj strach, i když není pod ledem. Ale vím taky, co umíte. Chodíte po horách, kam se vám zachce. Umíte stoupat stěnou. Se železnými háky a s hroty na botách neuklouznete na sněhu. Na laně se umíte vznášet jako pavouci. Viděl jsem vás. A jste pro moje lidi poslední naděje.“
Stařec se poprvé usmál. „Nemáme křídla a neumíme čarovat. Musejí nám stačit vlastní síly, a když spadneme, rozbijeme se pod stěnou jako každý jiný. Ale budiž. Zachraňujeme ovce i lidi, když to jde, a tak tě nechci odmítnout. Chci ale nechat hlasovat, protože tohle celé je až moc vážná věc.“ Obrátil se k ostatním. „Co na to povíte – pomůžeme? Kdo z vás je pro?“
Tři ruce se okamžitě zvedly vzhůru, tři další muži založili paže na prsou. Všichni hleděli tázavě z jednoho na druhého. Stařec sklonil hlavu; rozhodnutí zůstalo na něm.
Jeden dlouhý okamžik, zas bylo slyšet jen oheň v krbu. Muži čekali a nikdo se ani nepohnul.
Pak starý muž konečně vzhlédl a jeho hlas zněl klidně jako vždycky. „Tak dobře. Vyrazíme za svítání. Když nepůjdeme my, nepůjde nikdo.“
Text: Tomáš Mls
Kresba: Ján Vrabec