Žena postavila na kafe, sedli jsme si ke stolu a já nečekaně otevřel téma příštího roku. Nebudu to protahovat, zkrátka jsem během několika nesouvislých a vykoktaných vět svoji Zuzku poprosil o požehnání na další expedici. Ona dobře ví, že to není jen pět nebo šest týdnů mimo domov, ale taky spousta tréninku a akcí, které tomu předchází, a pak samozřejmě spousta akcí po návratu. S Klárou Kolouchovou tomu pracovně říkáme „kolotoč“, protože to je asi nejpřesnější popis toho, jak člověk před odletem na expedici vidí svět kolem sebe – rozmazaně a v běhu. „Zvládla jsem to letos, zvládnu to i příští rok. Zase duben?“ Oněměl jsem. „Jjjjooo,“ vykoktal jsem ze sebe a pochopil, že mám možnost zase odjet do Himálaje. Makalu! Můj první pokus o osmu! Bez kyslíku a výškových šerpů. Tak říkajíc „na tvrďáky“, ale s partou, co se umí bát, umí ustoupit, ale taky se umí prát. A hlavně, a to úplně ze všeho nejvíc, se umí od rána do večera smát! Zuzka přijala můj plán bez emocí, racionálně. Tečka. Jedeš. Hotovo. A teď pojď řešit léto. Miluju ji.