Vrbenské výzvy a fenomén Štecher
Vrbenské výzvy a fenomén Štecher1
Nová dimenze
Někdy v květnu 1995 se v ludvíkovských skalách zjevili silní lezci v čele s Kamzíkem (Milan Benian) a Pavlem Bébarem. Zacílili na výrazné stropy, které následně na několikrát pomocí obvazování celého převisu navrtali a začali zkoušet. Bylo jasné, že to bude těžké, a hlavně že půjde o zcela nový charakter lezení v rámci regionu – prostě Nová Dimenze. Než však stihli cestu přelézt volně, podařil se již v červenci téhož roku Vlčákovi (Marian Vlk) zřetězit také futuristický projekt Pepy Straky na Rabštejně jménem Výpadek rozumu 10-, který nastavil novou laťku obtížnosti na severu Moravy: „Pepa mě lákal, abych to přijel vyzkoušet a vyjádřil se k obtížnosti. Ostatně o cestě jsme mluvili tak často a podrobně, že jsem znal jednotlivé kroky dřív, než jsem ji viděl na vlastní oči. Jednu červencovou sobotu jsem nazkoušel kroky a začal dávat ostrý pokusy. Nakonec jsem padal v pro mě klíčovém místě, kdy jsem držel spáru s oblinou jakoby na žábu, na spoďáka, a pokoušel se polodynamicky přešáhnout do tříprstové ostré dírky. Druhý den ráno pršelo, ale mokrej byl asi jen poslední metr. Tak přišlo na pokus a boulder vyšel hned z první a pak už jsem to nepustil, i když jsem na konci držel naprosto mokrý chyty.“
Přelez Nové Dimenze se Kamzíkovi zadařil až v srpnu následujícího roku: „Já jsem to zkrokoval, Pólo se na mne tehdy díval, a když jsem to přelezl, tak on, že to zkusí. A normálně to flashnul. Původně jsem uvažoval, že to bude 9+. Ale když to flashnul, tak jsme se shodli, že to bude 9/9+ a basta! Asi místní kluci to pak zvedli, nevím proč. Ale vzpomínám si, že bylo klíčové pobrat nějak ty malé lišty, udržet se tam a dostat se na lepší chyty. Tam se dalo ještě také vypadnout.“ Nebyl to jediný flash této cesty – v záři 2023 se cestou suše prošel také Kony (Jakub Konečný).
Zatímco během roční anabáze vznikala Nová Dimenze, začal se objevovat ve zdejších skalách také třináctiletý klučina, bez respektu sólující jednu cestu za druhou, který si o další rok dva později škrtl obtížnost 9+/10- namalovanou u Nové dimenze na již výše zmíněných 9+. Borec, který se ve stěně jen tak něčeho nezalekl a téměř neměl strach, se záhy stal pánem zdejších skal pro nadcházející dekádu – Honza „Stetche“ Štecher.
Vrbenské výzvy a fenomén Štecher2
Vrbenský fenomén
Vrbeňák Honza Štecher je jedním z prvních vlastníků bouldermatky na severu Moravy a jedním z prvních boulderistů (cíleně se na Vrbensku boulderovalo již na konci 80. let), který objevil na přelomu milénia jesenické možnosti. Vytvořil zde kolem dvě stě boulderů a asi padesáti nových cest. Pak se zamiloval do písku v Ádru a nakonec skončil na tradičním lezení v Anglii. Ve své době se řadil mezi užší českou lezeckou špičku, ale nebylo o něm vůbec slyšet. Mlčení prolomil asi před deseti lety, kdy začal pomáhat s upřesňováním již dříve vylezených směrů a boulderů na Vrbensku a později s objasňováním také dalších historických návazností v regionu pro připravovanou knihu o moravských lezeckých výzvách – Perly východu.
Do skal jezdil již od tří let s tátou, a dokonce se v té době nechal vyhecovat, aby udělal na větším lupenu na Hříbku (skalní věž na Vyhlídce) tři shyby, a dokázal tak že už je horolezec. Potom se mu však táta při pokusu o volný přelez stavění v jedné dardě na Křižáku rozsekal a s lezením byl konec. O něco později s „Džimem“ (Dimitris Georgiadis) začal dělat výškovky a dostali se tak i na Kružberk, kde si ho lezení okamžitě získalo. No a pak už to šlo celkem ráz naráz. Sebral dědovi konopné lano, kterým tahal kyblíky na střechu, začal se učit slaňovat, potají uzmul tátovi karabiny. Konec tohoto pro Honzu magického období přišlo po tom, co s ním ono postarší lano ruplo.
Mamka Honzovi lezení zakázala, ale on dál potajmu pokračoval v sólo přelézání pětek a šestek v okolí. Pak se však zjevil Pavel Pytela s tím, že se dělá nábor do oddílu a že je málo dětí. To už máma povolila a do týdne měl Honza lano, sedák a všechno, co potřeboval. Podmínkou vstupu do oddílu však bylo vylézt asi 30 cest s otcem. Hned další den Honza zašel do Ludvíkova, požadované cesty vysóloval, sepsal seznam a nechal si ho od otce podepsat. List pak o dva dny později předal Pavlovi a on jen koukal, že to je nějak rychle.
Ze začátku byl lezením doslova posedlý, dalo by se říct úplný maniak. Musel lézt pořád. Po škole, před školou, o přestávkách. Učitelé ho shazovali ze školní stěny, dostával poznámky. Od rodičů dostal knížku Rock Stars, kde byl Fred Nicole a ten jako jediný nelezl cesty, ale boulderoval. To ho zaujalo. A tak když nebylo moc času a chuti tahat se někam s vybavením, začal vyhledávat kameny a nebo si na kopačky nalepil smirkový papír a lezl po lípách, protože mají trochu vystouplejší kůru. Až asi o deset let později zjistil, že někdo této disciplíně dal oficiální název – stromolezení.
Co dva měsíce to posun o další stupeň. A tak postupně došlo také na začlenění tréninku, protože devítky už jen tak samy od sebe padat nemohly. Vyloženě za čísly se nehnal, vybíral si spíše cesty, které se mu od pohledu líbily, a nikdy nepohrdl i lehčí štrekou. Do těžších cest ho však motivoval určitý boj sama se sebou. Zároveň lezl spíše s lezci, kteří preferovali tradiční jištění, což Honzu také motivovalo a začal tímto způsobem sám přelézat různé cesty. Zalíbila se mu hra s materiálem, která však nepřinášela navíc žádný větší risk nebo strach.
Trénink a bouldery
Do lezení Honza vpadl zrovna v době, když hodně trénoval karate a taekwondo, a tak to vypadalo to, že je poměrně talentovaný. Bylo to však spíše řádně vydřené: „Ráno před školou jsem shyboval, o přestávce chodil do tělocvičny šplhat na lano bez přírazu a po škole – to už jsme měli v batohu narvané lezení – jsme hned jeli na skály. Tam jsme lezli nějak do šesté sedmé hodiny a pak jsme ještě jeli na stěnu. A když jsem měl patnáct roků, dostal jsem už i klíče a nechali mě zavírat stěnu. A protože jsme byli takoví zlobiví kluci, lezli jsme třeba až do jedné do rána. Takže jeden rok jsme s Jirkou lezli skoro každý den devět hodin.“
Když cítil, že například špatně leze nohama, koupil si o dvě čísla větší lezečky a lezl v nich další rok, než pohodlně dokázal lézt cesty, které běhával běžně. Nakonec se to ukázalo jako dobrý trénink, především pro lezení na písku.
Nejčastěji působil kolem Vrbna pod Pradědem, kde se nejvíce jezdilo na Vyhlídku. Spolu s nejlepším kamarádem a věrným spolulezcem Jirkou Veselým pak záhy ztratili motivaci přelézat stejné cesty dokola a začali objevovat i jiné oblasti. Vyráželi třeba na dvě hoďky do Ludvíkova na bouldery, ale spíše za tréninkem, než aby dělali nové směry. Párkrát zopakovali nějaký traverz, pak něco lehčího a šup na další boulder. V tomto ohledu byli dost průkopničtí. Nicméně několik výrazně lehčích boulderů zde bylo vylezeno již v 80. letech.
Dodnes klasický boulder Pistolník 7B+, který vede výrazným převisem sektoru Ohniště, vylezli oba poměrně rychle, již na třetí pokus, protože lištovačky jim prostě seděly. Naopak dnes jednodušší Archangel 7A+, oblinová vytrvalostní hrana, je zaměstnávala asi týden. Směr pak zaujal i další lezce, kteří se jinak k boulderingu stavěli skepticky. Svým způsobem šlo o přelomovou linii. Tak či tak, při pokusování borci v boulderech většinou nestrávili víc než patnáct dvacet minut. Když to nešlo, přesunuli se raději někam jinam.
Honzův nejzásadnější boulder, či spíše cesta, je asi padesátikrokový bezejmenný traverz s obtížnosti kolem 7C+. V současnosti je nejtěžším boulderem zdejších skal boulder Seiken 8A od Martina Stránika z jara 2014, který má zatím pouze jediné opakování. Malé ostré řezky na kamenu Kampus prověřili již řadu pokušitelů. Možná je to i adept na 8A+? Jistě je to však výzva pro všechny silnoprsťáky.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se