Vrbenský fenomén

Vrbeňák Honza Štecher je jedním z prvních vlastníků bouldermatky na severu Moravy a jedním z prvních boulderistů (cíleně se na Vrbensku boulderovalo již na konci 80. let), který objevil na přelomu milénia jesenické možnosti. Vytvořil zde kolem dvě stě boulderů a asi padesáti nových cest. Pak se zamiloval do písku v Ádru a nakonec skončil na tradičním lezení v Anglii. Ve své době se řadil mezi užší českou lezeckou špičku, ale nebylo o něm vůbec slyšet. Mlčení prolomil asi před deseti lety, kdy začal pomáhat s upřesňováním již dříve vylezených směrů a boulderů na Vrbensku a později s objasňováním také dalších historických návazností v regionu pro připravovanou knihu o moravských lezeckých výzvách – Perly východu.  

Do skal jezdil již od tří let s tátou, a dokonce se v té době nechal vyhecovat, aby udělal na větším lupenu na Hříbku (skalní věž na Vyhlídce) tři shyby, a dokázal tak že už je horolezec. Potom se mu však táta při pokusu o volný přelez stavění v jedné dardě na Křižáku rozsekal a s lezením byl konec. O něco později s „Džimem“ (Dimitris Georgiadis) začal dělat výškovky a dostali se tak i na Kružberk, kde si ho lezení okamžitě získalo. No a pak už to šlo celkem ráz naráz. Sebral dědovi konopné lano, kterým tahal kyblíky na střechu, začal se učit slaňovat, potají uzmul tátovi karabiny. Konec tohoto pro Honzu magického období přišlo po tom, co s ním ono postarší lano ruplo.

Mamka Honzovi lezení zakázala, ale on dál potajmu pokračoval v sólo přelézání pětek a šestek v okolí. Pak se však zjevil Pavel Pytela s tím, že se dělá nábor do oddílu a že je málo dětí. To už máma povolila a do týdne měl Honza lano, sedák a všechno, co potřeboval. Podmínkou vstupu do oddílu však bylo vylézt asi 30 cest s otcem. Hned další den Honza zašel do Ludvíkova, požadované cesty vysóloval, sepsal seznam a nechal si ho od otce podepsat. List pak o dva dny později předal Pavlovi a on jen koukal, že to je nějak rychle. 

Ze začátku byl lezením doslova posedlý, dalo by se říct úplný maniak. Musel lézt pořád. Po škole, před školou, o přestávkách. Učitelé ho shazovali ze školní stěny, dostával poznámky. Od rodičů dostal knížku Rock Stars, kde byl Fred Nicole a ten jako jediný nelezl cesty, ale boulderoval. To ho zaujalo. A tak když nebylo moc času a chuti tahat se někam s vybavením, začal vyhledávat kameny a nebo si na kopačky nalepil smirkový papír a lezl po lípách, protože mají trochu vystouplejší kůru. Až asi o deset let později zjistil, že někdo této disciplíně dal oficiální název – stromolezení.

Co dva měsíce to posun o další stupeň. A tak postupně došlo také na začlenění tréninku, protože devítky už jen tak samy od sebe padat nemohly. Vyloženě za čísly se nehnal, vybíral si spíše cesty, které se mu od pohledu líbily, a nikdy nepohrdl i lehčí štrekou. Do těžších cest ho však motivoval určitý boj sama se sebou. Zároveň lezl spíše s lezci, kteří preferovali tradiční jištění, což Honzu také motivovalo a začal tímto způsobem sám přelézat různé cesty. Zalíbila se mu hra s materiálem, která však nepřinášela navíc žádný větší risk nebo strach. 

Trénink a bouldery

Do lezení Honza vpadl zrovna v době, když hodně trénoval karate a taekwondo, a tak to vypadalo to, že je poměrně talentovaný. Bylo to však spíše řádně vydřené: „Ráno před školou jsem shyboval, o přestávce chodil do tělocvičny šplhat na lano bez přírazu a po škole – to už jsme měli v batohu narvané lezení – jsme hned jeli na skály. Tam jsme lezli nějak do šesté sedmé hodiny a pak jsme ještě jeli na stěnu. A když jsem měl patnáct roků, dostal jsem už i klíče a nechali mě zavírat stěnu. A protože jsme byli takoví zlobiví kluci, lezli jsme třeba až do jedné do rána. Takže jeden rok jsme s Jirkou lezli skoro každý den devět hodin.“

Když cítil, že například špatně leze nohama, koupil si o dvě čísla větší lezečky a lezl v nich další rok, než pohodlně dokázal lézt cesty, které běhával běžně. Nakonec se to ukázalo jako dobrý trénink, především pro lezení na písku.

Nejčastěji působil kolem Vrbna pod Pradědem, kde se nejvíce jezdilo na Vyhlídku. Spolu s nejlepším kamarádem a věrným spolulezcem Jirkou Veselým pak záhy ztratili motivaci přelézat stejné cesty dokola a začali objevovat i jiné oblasti. Vyráželi třeba na dvě hoďky do Ludvíkova na bouldery, ale spíše za tréninkem, než aby dělali nové směry. Párkrát zopakovali nějaký traverz, pak něco lehčího a šup na další boulder. V tomto ohledu byli dost průkopničtí. Nicméně několik výrazně lehčích boulderů zde bylo vylezeno již v 80. letech. 

Dodnes klasický boulder Pistolník 7B+, který vede výrazným převisem sektoru Ohniště, vylezli oba poměrně rychle, již na třetí pokus, protože lištovačky jim prostě seděly. Naopak dnes jednodušší Archangel 7A+, oblinová vytrvalostní hrana, je zaměstnávala asi týden. Směr pak zaujal i další lezce, kteří se jinak k boulderingu stavěli skepticky. Svým způsobem šlo o přelomovou linii. Tak či tak, při pokusování borci v boulderech většinou nestrávili víc než patnáct dvacet minut. Když to nešlo, přesunuli se raději někam jinam. 

Honzův nejzásadnější boulder, či spíše cesta, je asi padesátikrokový bezejmenný traverz s obtížnosti kolem 7C+. V současnosti je nejtěžším boulderem zdejších skal boulder Seiken 8A od Martina Stránika z jara 2014, který má zatím pouze jediné opakování. Malé ostré řezky na kamenu Kampus prověřili již řadu pokušitelů. Možná je to i adept na 8A+? Jistě je to však výzva pro všechny silnoprsťáky.