
Dvacet pět let manželství s Nepálem

Dvacet pět let manželství s Nepálem
Poprvé jsem se do nepálského ráje dostal v minulém tisíciletí. Tenkrát byl Nepál ještě úplně jiný. Nechci hodnotit, zda lepší či horší. Doba se mění a s ní i vše, na co jsme zvyklí. Těch 25 let, během nichž změny sleduji, je docela dlouhá doba i u nás, natož v dynamicky rozvíjejícím se Nepálu. Čeho si všimneš na první pohled? Thamel už není prašná čtvrť, peníze už nemusíš měnit v temných uličkách, už není potřeba každý večer startovat agregát atd. Na následujících řádcích bych se ale chtěl věnovat něčemu jinému. Zkusím zavzpomínat, jak se během těch let pozměnil turismus a lezení na vysoké kopce. Posledních 7 let s Miri v Nepálu trávíme téměř polovinu každého roku a za těch šest měsíců už se ledasco postřehnout dá.
Stejně jako se mění trekařský a turistický Nepál, vyvíjí se i způsob fungování místních agentur a s ním související možnosti lezení na osmitisícovky. Covid se zdejším turistickým ruchem drasticky zamával a teď všichni doufají, že už bude lépe. Všechno špatné je ale k něčemu dobré. Když jsme loni prokličkovali mezi anticovidovými zákazy a restrikcemi a dostali se na treky do údolí Solo Khumbu pod Everestem, které jednoznačně patří mezi nejnavštěvovanější místa v Nepálu, uvědomili jsme si, že místní v této lokalitě na cestovním ruchu opravdu plně závisí. Každý majitel lodže, v níž jsme zastavili, nás vítal s úsměvem, šťastný, že nás může ubytovat a nakrmit a že jsme si vybrali zrovna jeho podnik. Jak rozdílný přístup oproti předchozím rokům, kdy každému majiteli bylo jasné, že nevybereš-li si jejich lodž ty, za pět minut přijde někdo jiný. Prostě si svých hostů zase začali vážit.
Covid přežily jen některé agentury a ty se teď urputně snaží postupně získávat klienty zpátky. A doufají, že se do Nepálu brzy vrátí aspoň takové množství lidí, které zde bylo v roce 2019. Předhánějí se, kdo klientům připraví lepší servis, kdo dosáhne vyšších příček ve statistikách úspěšnosti výstupů a kdo své klienty na vrchol dostane rychleji a s větším pohodlím. Není tedy nic výjimečného, že v základních táborech komerčních expedic najdeš komfortní stany s bary a muzikou, připojení na wifi a mnoho dalších vymožeností moderní doby. Naštěstí ruku v ruce s tímto přehnaným pozlátkem vzrůstají i zkušenosti místních lezeckých guidů, jejichž full servis až na vrchol si většina horolezců zaplatí, čímž se podstatně přiblíží nejen vidině vrcholových fotek vystavených kancelářích, ale i návratu v pořádku dolů.
Dvacet pět let manželství s Nepálem
Co se týká expedičního lezení a způsobu života v Nepálu, mám pouze desetileté srovnání. Na kopce sám lezu a od roku 2015 expedice i připravuji. Po společném plánování Annapurny a K2 s Radkem Jarošem jsem se trochu osamostatnil a využívám zkušeností a rad získaných od horolezeckých matadorů, jako třeba už od zmiňovaného Radka, Máry Holečka a Zdeňka Hrubého. Dnes se již snažím vše předávat dál a umožnit dalším generacím plnit si své sny. I hodně vysoko.
V Nepálu jsem byl poprvé téměř před 25 lety, na šestce jménem Parchamo Peak. V roce 2011 jsem absolvoval už regulérní expedici na osmitisícovku Manáslu (tento výstup jsem loni, přesně po deseti letech úspěšně zopakoval). Byla to moje druhá osmitisícovka – tehdy jsem měl za sebou zkušenosti z Pákistánu, kde se mi o dva roky dřív povedlo vylézt na vrchol Gašerbrumu I (8081 m n. m.). Tenkrát mě velmi překvapil rozdíl v úrovni nepálského himálajského lezení a karákóramského lezení. Nikterak tím nechci schopnosti pákistánských lezeckých guidů a porterů shazovat, ale z mého pohledu jsou ti nepálští na úplně jiné úrovni (neplatí to samozřejmě úplně pro všechny). I proto se dnes často služby na expedice do Pákistánu objednají u nepálské agentury, která si část zajistí u Pákistánců, ale kompletní servis pro klienty na kopcích připravují zkušení nepálští Šerpové. Proměnil se i proces fixování výstupové trasy – dříve se na něm podíleli členové různých expedic, kteří pracovali s využitím společného materiálu a sil a postupovali výš a výš. Dnes se na komerční kopce vždy najme tým zkušených kluků, kteří vyrazí před prvními vysokohorskými turisty a celou cestu připraví. Všichni ostatní jim za to samozřejmě platí. Pokud se ale náhodou někdy ocitneš na málo navštěvované osmě v normálce sám (což je dnes už málo pravděpodobné, protože osmitisícovky jsou v oblibě)čeká fixování cesty na tebe. Já to nechápu – vždyť je přeci tak krásné jen si tak na pohodu trekovat!
V poslední dekádě již není vylézt si na osmu nic moc neobvyklého. Tím ovšem nechci naše výstupy shazovat (sám bych si podřezával větev pod zadkem při vyjednávání podpory na expedice s partnery a šíření mé „slávy“), ale máš-li aspoň nějakou fyzičku, vůli zabrat a na chvíli vystoupit z komfortu a hlavně dost peněz, není cesta k vrcholu zas až tak neuskutečnitelná. Se vzrůstajícími zkušenostmi a schopnostmi Šerpů, kteří ti dokážou zajistit veškerý servis, včetně kyslíku, stanů, jídla, vynášky materiálu a skoro doslova tě povedou za ručičku, jsou šance na úspěch poměrně veliké. Neponeseš ani ten těžký batoh, co mi pořád pěkně leze na nervy.
Tito místní kluci si kromě svého běžného platu nezaslouží jen summit bonus ve výši 1000–2000 dolarů, ale i velké uznání zápaďáků a výchoďáků (mám na mysli hlavně čínské expedice), kterým výrazně pomáhají splnit si sny. Ale pozor, všechno má své hranice – i když zaplatíš hodně peněz, nepálští pomocníci svůj život za tvůj nevymění. Ano, zní to možná drsně, ale uvědom si, že oni jsou v práci a doma na ně čekají rodiny. Na osmě je každý sám za sebe. I proto nikdy nebudu podnikat komerční akce. Do kopců chodím s partou kamarádů, s nimiž si navzájem v nouzi pomůžeme, když to bude jen trochu možné.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se