Hore i dole zdar! Tu Ivan Bajo
Hore i dole zdar! Tu Ivan Bajo
„Treba si uvedomiť, že od narodenia písma iná diaľková komunikácia stáročia nebola. Snáď ešte indiánske tamtamy. Na báze korešpondencie vyrástla aj literatúra, svetová spisba, a tak teda chvála a sláva korešpondencii, ktorá upevňuje priateľstvá i lásku,“ stálo v dopise, který byl napsaný tenkou černou fixou a úhledným tiskacím písmem na rubu vystřižené fotografie bolivijského jezera Laguna Verde pod sopkou Licancabur. Přehnul jsem tedy list čistého papíru na polovinu, několik krátkých rychlých čmrknutí tam a zpět vzkřísilo zaschlý hrot propisky a pravá ruka začala zvolna zaplňovat prázdný prostor myšlenkami. Zvláštní pocit – psát dopis! Zvláštní pocit – psát dopis rukou.
Za posledních sedm měsíců jsme si papírových psaní vyměnili s Ivanem Bajem mnoho. Jeho dopisy bývaly podlepené fotografiemi hor – Elbrusu, kavkazského hřebene či Mont Blancu – nebo jednou také snímkem k sobě nakloněných kamzičích hlav, nad kterými vykukovalo pět Ivanem doplněných tiskacích písmen uvozených z obou stran tečkami:
· LÁSKA·
Každý dopis pak uzavíralo specifické: „Hore i dole zdar!“ Proč „i dole zdar“ mi Ivan objasnil hned v úvodu naší korespondence: „Zdravím ťa horolezeckým ‚hore zdar‘, ktoré som si doplnil o ‚dole‘, lebo dole na chodníku pod Batizovským štítom som spadol a kvalitne si rozbil hubu. Takže hore zdar nestačí, keď dole padneš na hubu.“ Přesně takové průpovídky jsem si do našeho rozhovoru, který kvůli mnoha okolnostem vznikal na papírech putujících tam a zpět přes česko-slovenskou hranici, představoval. Pravda, mých pětapadesát otázek Ivana zaskočilo. Čekal jich deset, možná patnáct: „Anafylaktický šok! Okamžite mi padla sánka a zalomcovala mnou šoková triaška.“ Mně ale i těch pětapadesát na osmdesát šest let života člověka, který je ryzím nositelem horolezeckého humoru, přišlo málo.
K tomu se mi ale dostalo vysvětlení, proč takové množství otázek není dobré: „Postihlo ma, že som stratil schopnosť vyjadrovať sa stručne.“ No chválabohu za takové postižení! Každé psaní od Ivana sice nafukovalo obálku do krajnosti, ale také bylo plné radosti. Radosti a obrázků s typicky černým rámečkem, spoustou teček a dvouciferným letopočtem za jménem Bajo. S odpověďmi na poslední sadu otázek pak dorazila i poznámka: „Teraz skús z toho urobiť interview – a to ti nezávidím.“
Hore i dole zdar! Tu Ivan Bajo 02
Naše komunikace probíhá výhradně přes dopisy, tak se tě musím na úvod zeptat: proč nepoužíváš telefon?
Začnem spomienkou na bratislavské gymnázium – katastrofálne celoplošné výsledky finálneho testu z fyziky a chémie. Otrasený pán profesor označil výsledok testu za nevídaný debakel. Ale napokon zauvažoval: „Toto sa len tak nevidí, ale vy za to možno ani celkom nemôžete. Zrejme celú triedu vo vývinovom priestore a čase elementárna fyzikálno-chemická inteligencia jednoducho preskočila!“ A tak si teraz analogicky myslím, že aj mňa zrejme preskočila inteligencia digitálna. Zostal som proste „zmrazený“ v preddigitálnom štádiu. A výsledok je, že toto česko-slovenské interview nevzišlo z modernej digitálnej komunikácie, ale len s celkom obyčajného starosvetského vzájomného korešpondovania.
Na čem osmašedesátiletý Ivan Bajo dnes pracuje? Píšeš a kreslíš ještě?
Tu ťa sklamem. Skončil som. Už netvorím ani literárne, ani výtvarne. Naraz sa z čista jasna objavila zákonitosť – prestal som liezť a v tom momente sa stratila aj moja motivácia, inšpirácia a kreativita. Bez kontaktu a komunikácie s Tatrami to už jednoducho nešlo. Aj keď som sa akokoľvek „silil“. No a to bol koniec jedného autora.
Přestože už tedy nejsi aktivní v horolezeckém světě, myslíš, že jsou dnešní horolezci pořád ti zarostlí a nepořádní vagabundi, jaké známe z tvých příběhů?
Keď som ja kedysi začínal, boli v podstate všetci takí. Horolezecky som sa formoval v prostredí starých horských vlkov, tulákov hôr, fanatikov skalného, snehového a ľadového sveta, súčasníkov sveta veľhôr, večných a nezničiteľných smoliarov kolmých či previsnutých stien, čo prežívali všelijaké dobrodružstvá, večne niekde mokli, bivakovali, občas sa beznádejne zamotávali do lán, blúdievali a vyhrabávali sa z lavín. Ale napokon vždy znovu a znovu vstali, narovnali sa a pokračovali. Nezmari! To je totiž tak, že horolezectvo pozostáva z deviatich dielov trápenia a z jedného jediného dielika horolezeckej radosti a šťastia. A pre ten jediný dielik horolezci vždy znovu a znovu podstupujú tých zvyšných deväť. Pravda, už sa objavilo medzi nami aj dosť všelijakých manekýnov – všetko je na nich dokonalé, akurát na lano by som sa s nimi nenaviazal. Takže, sorry, ale tých všelijakých „fešákov“ som do svojich príbehov a kresieb nezahrnul.
A co ceper obyčajný? Nepřemnožil se v horách?
Cepri, tí tu boli vždy. Vždy všade boli, všetko vedeli, často excelovali dokonalou výstrojou a výzbrojou špičkového horolezca. Udržoval som si od ceprov odstup, ale párkrát som ich zobral na milosť, dokonca som s niektorými liezol a bolo to o život. Napríklad „otrasník“ Tony bol sused a konškolák, bolo teda problémom ho odmietnuť, a tak – hoci som to nerobil rád – som sa pred ním schovával, vďaka čomu som sa dožil osemdesiatich šiestich rokov. Počty horolezcov narastali pomaly, ale ceprov pribúdalo radom geometrickým! Začali sa vyskytovať všelijaké klony, verzie a mutácie normálnych horolezcov. Hemžia sa na atraktívnych veľhorských teritóriách v blízkosti horolezeckých legiend a hviezd v duchu príslovia našich predkov, že aj hovno sa blyští, keď naň slnko svieti.
O „otrasníkovi“ Tonym jsi napsal samostatný a naprosto dokonalý příběh. Poznal jsi více takových „otrasníků“?
Naozaj nebol jediný. Až ako psychológ som pochopil, že horolezectvo akosi priam magneticky priťahuje všakovaké podivné indivíduá zo záľahy psychopatov a sociopatov. Ale aj to je pravda, že bez nich by horolezecký život bol púštne fádnejší. Bez občasných otrasníkov by to nebolo celkom ono…
Všechny „bajovské“ příběhy mají kořeny ve skutečných událostech. Řekni ale, přikrášlil sis občas něco, aby se tvé historky staly zajímavějšími?
Vôbec nič také som nemusel robiť, lebo autentickú realitu, holú skutečnosť, nikdy nič neprekonalo. Z času na čas aj vyvstali také situácie, ku ktorým by som nedospel ani pri nejbujnejšej fantázii.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se