V Alpách aktuálně probíhá velmi plodná zimní sezóna, kdy se daří realizovat jak unikátní opakování, tak i zcela nové cesty. A o jedno zajímavé a raritní opakování se aktuálně postarali dva třicetiletí francouzští alpinisté Léo Billon a Benjamin Védrines v severní stěně Grandes Jorasses na Walkerově pilíři.

Počátek historie cesty Gousseault-Desmaison se datuje do února roku 1971, kdy 11. nastoupili do severní stěny tehdy špičkoví alpinisté Serge Gousseaut a René Desmaison. Další tři dny lezli v neznámém terénu, aniž by zaznamenali nějaké problémy. Ano, technické a lezecké obtíže na tu dobu byly extrémní, ale dvojice stále pokračovala nahoru. 15. února však přišla prudká sněhová bouře. Horolezci byli 300 metrů od vrcholu, padající kámen jim přeťal lano, zbyly z něj použitelné pouhé tři čtvrtiny a měli zásoby jídla na dva dny. Navzdory všemu vylezli dalších 50 metrů, ale Gousseautovi začínaly omrzat prsty, cítil se slabý a brzy přestal být soběstačný. V žalostném stavu a v nepředstavitelně těžkých podmínkách bojovali ještě dva dny, ale 80 metrů pod vrcholem uvízli. Vysílačka, kterou měli s sebou, aby v případě potřeby přivolali pomoc, přestala v rozhodující chvíli fungovat.

Zpráva o problémech horolezců se nakonec dostala k lidem v údolí, ale organizace záchranné akce vrtulníkem se protáhla, jednak kvůli technickým možnostem tehdejších záchranných složek, jednak kvůli kontroverzi a diskuzi, která se rozhořela v Chamonix. Jak velké riziko by měli záchranáři podstoupit, aby pomohli uvězněným horolezcům?

Jedenáct dní od nástupu do stěny Serge Gousseaut zemřel. Extrémně vyčerpaný René Desmaison visel v jedné skobě ještě dalších pět dní, než jej vyzvednul vrtulník řízený tehdy známým pilotem Alainem Frebaultem. Akce byla úspěšná, ale bohužel pro Serge Gousseaulta přišla pomoc příliš pozdě. René Desmaison strávil tehdy ve stěně celkem neuvěřitelných 342 hodin a celou tragédii popsal v knize 342 hodin ve stěně Grandes Jorasses, která v roce 1994 vyšla také u nás.

Do severní stěny Grandes Jorasses se René Desmaison vrátil o dva roky později a cestu, která se na počest Serge Gousseauta jmenuje právě Gousseault-Desmaison (6a, A1/A2, 1200 m), dokončil spolu s Giorgio Bertonem a Michelem Claretem.

Léo Billon a Benjamin Védrines poprvé slyšeli tento příběh, když byli ještě na střední škole. Osud lezecké dvojice Gousseault-Desmaison v severní stěně Grandes Jorasses otřásl tehdejším prostředím a tragédie, ke které došlo, měla významný dopad na rozvoj horské záchrany v Alpách. Samotného Benjamina Védrinse tato cesta, a především fotografie a příběh prvovýstupců děsila mnoho let a když o ní slyšel poprvé, někdy kolem roku 2000, šlo tehdy jakékoliv mixové lezení zcela mimo něj a lezení v takové velké stěně pro něj bylo něco naprosto nedosažitelného. Ovšem časy se mění.

Je 15. února 1:30 a Léo s Benjaminem vyrážejí ze Chamonix. Po 6 hodinách přicházejí pod temnou a studenou severní stěnu Grandes Jorasses a začínají stoupat v perfektních podmínkách ve stopách Serge Gousseauta a Reného Desmaisona. Lezou rychle, mnohem rychleji, než předpokládají. Trvá jim 9 hodin a 10 minut, než spolu stanou na vrcholu Walkerova pilíře. Po krátkém odpočinku potřebují další 4 hodiny na sestup. Neuvěřitelných 19 hodin a jedna z nejreprezentativnějších cest v severní stěně Grandes Jorasses, jejíž opakování se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takhle vypadá alpinismus v moderním podání dvou lezců ve skvělé formě, kteří zvedají laťku a stávají se součástí trendu nové generace rychlých přelezů velkých alpských stěn.

Podle: www.planetmountain.com a wspinanie.pl