Vysoká hra

Nemůžeš dosáhnout na chyt, který ti ještě předloni pomohl stísněné místo v nástupovém koutě suverénně překonat? Možná proto, že stupy opět klesly o něco hlouběji. Zrnko k zrníčku a za rok stojíš o pár milimetrů až půl centimetru níž.

Nejsou podmínky. Písek je mokrý, sníh nestabilní, vzduch neklidný. Najednou vrchol přestal být cílem. Balíš fidlátka a při sestupu, s hlavou pokorně sklopenou, pozoruješ obtisky podrážek, které jsou ti až příliš povědomé. Ach, jak správné bylo tvé tušení, že zlé předtuchy se nemohou nevyplnit.

Drž se, nepadej! Nesmíš. To se nedělá. Zatni zuby, zhluboka dýchej, uklidni vibrující nohu. Jediná správná věc, kterou teď můžeš udělat, je utřít si potem splavené dlaně do kalhot a stoupat vzhůru. Vydáš-li se směrem dolů, přistaneš na lůžku nebo také na věčnosti.

Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi víc líbí on nebo ona. Vlastně jsou oba krásní. Perfektní adršpašsko-teplický pár. Když on, v mizerně plytkých stupech nestupech, bojuje, aby jeho potem zalitá pravačka, sevřená do žáby, nevyskočila z otevřené spáry...