Vysoká hra

Drsné hory se vynořují z moře podél fjordů, mezi vysokými skalními stěnami a plážemi s bílým pískem. Vrcholy orámované sytě modrou oblohou očesanou zvláštním světlem, jaké může nabídnout jen Arktida, a pohádkové vesničky s typickými barevnými domky jako malířův podpis na velkém plátně. Lofoty jsou opravdu okouzlující, místo na horních příčkách seznamu přání všech, kteří milují nádhernou krajinu, místo, kde příroda stále ještě svrchovaně vládne.

Reporty, tzv. otčety, horských klubů z Ruska, Ukrajiny a Běloruska jsou cenným zdrojem informací o horách ve střední Asii, v postsovětském Turkestánu. Tyto reporty je třeba důkladně hledat v hlubinách celosvětové informační dálnice – hesla sice musíš vyťukávat v ruštině a azbuce zároveň, ale k nalezení jsou. Nejinak tomu bylo i při plánování naší výpravy do Šugnánského pohoří, opravdu málo známé části Pamíru.

Bývalý francouzský region Auvergne je známý především díky sopečným dómům, kouzelným jezerům a departmentu Cantal. Leží daleko od hlavních dopravních tepen, jihozápadně od departmentu Haute-Loire, mezi departmenty Cantal a Lozère. Uprostřed tohoto trojúhelníku v nejodlehlejším koutě Francie se skrývá malé eldorádo. Na náhorní plošině Margeride pramení řeka Allier, jedna z posledních velkých divokých řek v Evropě, zařezává se do krajiny a vytváří tak hluboký kaňon.

Představ si horský masiv, kde vedle sebe existují klasické alpinistické výzvy v ledu a sněhu, moderní horské výstupy, ale i poctivě odjištěné vícedélky. Hory, ve kterých můžeš podnikat rychlé výpady, ale i několikadenní dobrodružství. Místo, kde se dá lézt za zaparkovaným autem, ale kde zároveň hrozí i dvoudenní nástup do čtyřtisícovek. Takové místo v Evropě opravdu existuje! A z Prahy tam navíc autem dojedeš za „pouhých“ 13 hodin. Zaslechl jsi již někdy názvy „Aillefroid“ nebo „Écrins“?

Teď máme před sebou stěnu ledu a kamení, a to přece známe. I když je to kapánek větší než u nás v Tatrách a má to název Matterhorn. Tím víc to láká. Mít prvovýstup, a ještě k tomu diretku v tak věhlasné stěně, to už něco znamená. Zkusíme to. Prohlížíme si ještě pozorněji každý tvar stěny a odhadujeme možnosti výstupu. Dostat se z pravé strany na tu věžičku se sněhovou čapkou, potom by to mělo jít přímo nahoru a tam někde, kde již nevidíme, se musíme spojit s cestou Schmidů.

Některá místa nebo příběhy můžou být zdánlivé jakoby za zrcadlem. Jak však již naznačil jistý Lewis, stačí prolézt náhodnou králičí norou a časoprostor cosi změní na svém zakřivení a najednou vidíš i za roh. Nebo právě za zrcadlo? Jistým aspektem určitého místa může být totiž i lezení ve specifickém jeskynním klimatu. Vytváří dojem, že dění mimo jeskyni se lezce netýká a živly v podobě vánice nebo deště také ne. V jeskyni je stále klid a ticho narušují pouze povely nebo zvuk vrtačky…

Bylo šest hodin ráno a my jsme vyrazili z chladného údolí Krma. Tuleni nám na zmrzlém povrchu kvíleli pod lyžemi. Prvních šest kilometrů bylo bez výhledů, bez stoupání, jen mrazivá tmavá dolina a sem tam kousek lesa. Poté stromy kolem téměř vymizely a svah začal strmě stoupat. Lyže klouzaly po souvislé vrstvě ledu, jeden krok dopředu, dva dozadu. Brzy nám začalo docházet, že harjšajzny jsme s sebou do batohů měli rozhodně přibalit.

Volné zimní přelezení cesty Rybička–Šmíd–Svobodová (1976) na Ušatou stráž v severní stěně Malého Kežmarského štítu

Lezení a surfování v perle Portugalska

V roce 1989 udělal Wolfgang Güllich s Kurtem Albertem prvovýstup Eternal Flame na Nameless Tower (6251 m n. m.). Patřili mezi pionýry volného lezení a chtěli lézt vysoké stěny v Karákóramu bez technických pomůcek. Eternal Flame se jim tehdy bohužel nepodařilo přelézt volně celou – na konci jim chyběly ještě čtyři délky. První volný přelez celé cesty se v létě 2009 povedl Thomasovi a Alexanderovi Huberovým.